Nad Osíčkem vládlo ospalé pozdní odpoledne časného léta, ten podvečer byl jako stvořený k tomu, aby se vůbec nic zvláštního nestalo, snad jen, aby se lišky připravily dát lidem dobrou noc.
Ale i podvečery mívají někdy zvláštní a hravou náladu, zvláště když vidí Bohunku, kterak rozvážně kráčí cestou do kopce na druhý konec vesnice. Když tedy podvečer spatřil, že Bohunka jím skutečně do kopce kráčí, přimhouřil oči, zívl, protáhl se a pomyslel si: Tak. A teď té Bohunce vstoupím do života a uvidím, co z toho bude!
Bohunka tedy kráčela podvečerním Osíčkem, zamyšlená a důstojná, a kus cesty za ní šla skupinka lidí - sousedů. Vesničané hleděli na Bohunku, mhouřili oči a radili se:
"Je to Bohunka nebo Klekánice?" otázal se nejistě rozšafný muž z hloučku.
"Bohunka je to," odvětila jeho žena.
"Já bych řek', že je to Klekánice," nesouhlasil místní hostinský. "Já mám na lidi čuch a tohle je určitě Klekánice."
"Říkáte, že máte čuch na lidi. Jenže Klekánice není člověk, ale strašidlo!" opáčil uhrovitý mladík, místní mudrlant.
Učitel, který byl na školách ve velkém světě, zadumaně prohlásil: "Pokud je to Klekánice, nebylo by bezpečné, kdyby věděla, že to víme. Bylo by lepší, kdyby si myslela, že si myslíme, že je Bohunka. Ale jestli je to Bohunka, jistě by se rozzlobila, kdyby zjistila, že si ji pleteme s Klekánicí. Bude tedy lepší pokládat ji za Bohunku."
Všichni zmlkli a přemýšleli jak jen každý uměl.
"Tak či tak," prolomil mlčení rozšafný muž, který si Bohunky všiml jako první, "musíme jí říci o té hluché dívce co jde před ní."
Hlouček přidal do kroku a záhy obklopil zamyšlenou Bohunku.
"Bohunko," oslovil ji rozšafný muž. Bohunka sebou polekaně trhla. "Před tebou jde po cestě hluchá dívka a pleská dlouhými nohavicemi."
Bohunka vzhlédla a skutečně – středem cesty kráčela hluchá dívka, pleskala nohavicemi a vůbec nedbala na své bezpečí!
Děvčico nešťastná, pomyslela si Bohunka, hluchá jsi a ještě bláznivá, že mužům nohavice béřeš. Jistě po mně sousedé chtějí, abych tě varovala před povozy. Dobrá tedy, udělám to! Bohunka přidala do kroku a zezadu z plna hrdla na hluchou zakřičela: "Jdi ke kraji, povoz tě srazí!"
Hluchá šla dál, jako by se nechumelilo.
Chytnu ji za ramena, pak mě uslyší, řekla si Bohunka a čapla hluchou zezadu seč jí síly stačily. Hluchá dívka poděšeně vyjekla a plesk, plesk, plesk, zděšeně utíkala od Bohunky pryč vzhůru do kopce. Sousedé se rozběhli za dívkou a Bohunka se s nimi snažila držet krok. Na rozcestí, jež se nacházelo na samém vrcholku kopce, se hluchá dívka i Bohunčini sousedé vydali doprava.
Bohunka se dívala, jak sousedé hluchou dohánějí, očima se s ní dorozumívají a vedou ji ke kraji cesty. Klekánice jsem a ne Bohunka! pomyslela si nešťastně Bohunka. Pomáhat chci a místo toho lidi straším. Co jen mám dělat, abych se těch výčitek zbavila? Že bych šla za nimi a dívala se, jak to dělají?
Bohunka váhala. Původně měla namířeno doleva a nyní nevěděla, kterou cestou se dát. V té chvíli zleva zahlédla podivný, tajemný záblesk. Jako by to byl odlesk slunce v okně, ale ne tak úplně. Ještě nikdy tak zvláštní záblesk neviděla.
Co je to za znamení? pomyslela si.
...
Kterou cestou se Bohunka vydala?
O tomto článku můžete diskutovat ZDE.
