Stále znovu se u některých lidí setkávám s různými ideologicky naprogramovanými, případně minulou neblahou zkušeností vytvořenými nedorozuměními ohledně KSČM, i když by se mohlo zdát, že je zcela evidentní, jak to je, totiž že...
KSČM samozřejmě je strana, jež sdružuje nejrůzněji zaměřené lidi, kteří jsou, a nutno říci, že naprosto oprávněně, rozhořčeni stávajícím politickým marasmem, jenž, jak se zdá, nemá konce. Upřímně řečeno čím dál víc chápu, jak ubíjející musel být pro některé lidi (tj. ty, kterým bylo zatěžko smířit se s vnitřní emigrací a konzumem) život v 70. a 80. letech, kdy to nejspíš působilo stejně zabetonovaně, na věčné časy a úplně marně, jako dnes.
Pokud se dnes chce člověk v České republice stát členem výrazně levicové strany, která netenduje ke středu jako ČSSD (považte už jen skutečnost, že ČSSD má „levicové křídlo“!) a která má nějaký reálný potenciál (nechť pánové Zeman a Paroubek prominou, ale vážně se obávám, že reálným potenciálem jejich politických projektů je odčerpat hlasy levicových voličů a spláchnout je do kanálu), pak má k dispozici buď KSČM, nebo ono „levicové křídlo“ ČSSD. Neboli, pokud chce být člověk v Česku výrazně nalevo, chtít dělat něco konkrétního co nejdřív (různé „alternativy zdola“ jsou dobrá věc, ale spíš pro ty mladší, co mají víc času), pak může být buď „radikálním“ členem ČSSD nebo „liberálním“ členem KSČM.
V KSČM najdeme spoustu různě, často až neskutečně různě, orientovaných lidí. Jsou tam samozřejmě oni zprofanovaní „stalinisté“, ale jak ukázal poslední sjezd, většina členů nechce opakovat chyby minulosti, nechce znovu dělat z komunismu kryptonáboženství a je ochotna reálně politicky fungovat na současné politické scéně. Netouží po vedoucí roli ve společnosti, chce prostě normálně pracovat ve prospěch neprivilegovaných občanů. Dobře to lze demonstrovat na tom, jak funguje radikální levice v Řecku. Je tam KKE – Komunistická strana Řecka, která je marxisticko-leninská, má v programu úplné znárodnění a představuje zhruba to, čím se u nás straší, straší-li se komunismem (BTW: daleko případnější by bylo v aktuální situaci strašit fašismem, protože to je to reálné nebezpečí, o které tu běží, ale to z pochopitelných důvodů není v zájmu aktuální vládní garnitury). Ke cti budiž KKE jednoznačně připsáno, že se svými cíli netají (vážně se obávám, že zrada živnostníků v podání poválečné KSČ je podobně závažné stigma, jako pozdější politické procesy). KKE se odmítá podílet na jakékoli buržoazní vládě a jejím cílem je revoluce. Pak je tam Syriza, která chce radikální změny, ale nemá v úmyslu jít onou tradiční komunistickou cestou čekání na revoluci a neochoty zapojit se již dnes do „fádnějších“ změn života lidí k lepšímu (jak o tom píše Čapek v eseji Proč nejsem komunistou).
Většina členů KSČM je dnes spíše „Syriza“ než „KKE“. Soudím, že různí radikálové se nakonec od zřejmě KSČM odštěpí, ale k něčemu takovému bude moci dojít až poté, co KSČM podstoupí křest ohněm v podobě vládní spolupráce a v tomto směru je pochopitelně míč stále na té straně hřiště, kterou obývá ČSSD.
Podmínkou současného členství v KSČM není zastávání marxismu-leninismu - a dokonce ani marxismu. Osobě nejsem marxleninista a co se marxismu týče, asi něco jako revizionista - základní idea je dobrá, velmi nosná, hegelovská dialektika je zajímavá myšlenka, která je dle mého názoru "nebezpečná" (v dennettovském smyslu) podobně, jako darwinismus, ale zdráhám se pokládat marxismus za univerzálně platnou či dokonce neomylnou teorii. Je ostatně něco takového z filosofického hlediska po postmoderně ještě vůbec možné?
Podmínkou členství v KSČM není ani zastávání „vědeckého ateismu“ či nutnost být ateistou (což stricto sensu ostatně nebylo ani v případě KSČ), orientace a preferování zájmů obyčejných lidí, a nikoli současných finančních a mocenských elit, samozřejmě ano.
Současná KSČM není protináboženská, i když je – a to je z mého pohledu zcela správně – sekulární a kritická k prolínání náboženství a politiky, a samozřejmě tím i k ochotě současné vlády vycházet vstříc zájmům církví bez ohledu na zájem a převládající postoj veřejnosti.
KSČM se oficiálně distancovala od excesů své předchůdkyně. Pokud by v této straně převládly ony "stalinistické" síly obhajující některé z mého pohledu neobhajitelné minulé činy, poděkoval bych za zajímavou zkušenost a odešel bych.
V této souvislosti se samozřejmě objeví úvaha ohledně názvu strany. Na jednu stranu by realitě možná lépe odpovídal název prezentující úsilí o moderní socialismus, dozajista by se tím zvýšil koaliční potenciál strany (i když by, a to je zjevné, byla strana stále označovaná jako „postkomunistická“ apod.), a její název by nebyl tak provokativní. Takové vyblednutí červeného hadru... nebo praporu?, má však i své stinné stránky, neboť na druhou stranu je třeba říci, že název této strany skvěle funguje jako zřetelná a neobmyslná otázka položená současné společnosti v takřka kynickém smyslu filosofování činem a gestem. Tato otázka je velmi případná a vskutku nenastal čas, kdy by mohla být označena za zbytečnou.
Také ještě nenastal čas, aby byla řádně zodpovězena otázka, zda je možné dospět ke zlepšení života obyčejných lidí gradualisticky, nebo zda se to neobejde bez revoluce (a tím myslím pořádnou revoluci, ne jen nějaký obyčejný puč). Na rozdíl od revolučních mládežníků z SMKČ, případně i horkých hlav v KSČM, si uvědomuji, že revoluce není tak "cool", jak jim nejspíš připadá, a že gradualistický přechod k nové společenské racionalitě, pakliže je možný, musí být preferován a musí se o něj někdo pokusit. Při revolucích, tedy celospolečenských explozích, jako byla Velká francouzská a Velká říjnová, jednak vždy teče hodně nevinné krve, jednak není možné předem určit, jak dopadnou - koho vynesou k moci a koho sežerou. V některých dějinných situacích je revoluce jedinou možností, protože všechny ostatní cesty jsou zablokovány a "přetlak" nakonec vede k explozi. Osobně bych byl z pochopitelných důvodů raději, kdyby se evropská společnost do takové situace nedostala.
Vraťme se však o záležitostem politické praxe: Mají pravdu ti, kteří tvrdí, že jakmile se KSČM ušpiní na úrovni vládní politiky, půjde to s ní z kopce? Upřímně řečeno si myslím, že to je docela dobře možné. Dokud k tomu však nedošlo, můžeme aspoň doufat.
Za sebe musím říci, že se zuby nehty snažím řídit oním rčením o tom, že je lepší zapálit svíčku a nikoli proklínat temnotu, často se tváří v tvář současné politické situaci cítím dosti bezmocně a leckdy musím odolávat velkému pokušení vytratit se, podobně jako mnoho mých vrstevníků i mladších přátel, do nějaké formy vnitřní emigrace. Pokud byste se mě zeptali, zda jsem si jist, jestli zapaluji správnou svíčku, poctivá odpověď zní, že ne. Nejsem si tím jist. A tak to je.
PS: K dalšímu zamyšlení vřele doporučuji tento zajímavý rozhovor s Martinem Juroškou.
