Nenápadná milá knížka, to je to první, co mne napadne, když pomyslím na knížku obsahující vzpomínání Jejího veličenstva císařovny Mičiko na dětskou četbu.
Knížku jsem nedávno koupil za pět korun v jednom zanikajícím knihkupectví a vlastně jsem o její koupi ani moc nepřemýšlel. Poté jsem ji jednoho večera, kdy mi bylo příliš nedobře na studium, začal číst.
Jádrem knihy je hlavní projev Jejího veličenstva japonské císařovny Mičiko na 26. kongresu Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu (IBBY) v Novém Dillí (1998). Císařovna se kongresu nemohla zúčastnit a proto projev nahrála a ten byl na kongresu puštěn ze záznamu. Nyní, péčí Česko-japonské společnosti, je k dispozici i českému čtenáři.
Kdo by od textu čekal nějaké závratné nové myšlenky, byl by zklamán. Císařovna vypráví jemně a citlivě o době, kdy zuřila druhá světová válka a ona byla evakuována z Tokia na venkov. Chodila tehdy do čtvrté třídy. Otec jí přivezl několik knih, bylo jich však málo, proto si je šetřila jako vzácný poklad, který jí pomáhal snášet odloučení a změnu prostředí. Seznamovala se s příběhy a poesií vlastního i jiných národů a naučila se, že legendy toho kterého národa jsou pro poznání jeho duše nesmírně důležité. Píše: "Proto je pro mne Finsko zemí Kalevaly, Irsko zemí potomků Ossiana a Lira, Indie zemí Rámajány a Džátak, Mexiko zemí Popola Vuha. Jsou to samozřejmě symboly, které ani zdaleka nevyjadřují všechno, co tyto země ve skutečnosti znamenají. Protože však symboly jsou pro obyvatele jiných zemí přitažlivé a srozumitelné, jsem přesvědčena, že mohou být lákavým předpokojem domu poznání, prvním krokem na cestě k porozumění." (s. 14)
Jako dítě četla nejen příběhy (a verše) radostné, ale také příběhy smutné, protože vyrůstala v Japonsku a záměrem nakladatele dětských knih (a patrně i ducha celé kultury) bylo seznámit dítě i s existencí smutku, bolesti a oběti. Mičiko tak díky japonskému příběhu o ženě, která obětovala život pro záchranu svého muže, poznala strach a pokoru před skutečností, že "láska na sebe někdy bere podobu až neobvykle krutou, že láska a oběť jsou vlastně, jak jsem již tehdy bezděčně cítila, nerozlučně spjaty." (s. 17) Zamýšlím se nad tím, jak jsou naše děti urputně chráněny před vším "negativním", jak jsou přepisovány staré pohádky, aby pak vznikly sterilní příběhy, z nichž je vypreparována veškerá krutost, násilí a také veškerý smutek. Malou Mičiko nikdo "nešetřil" a ona díky tomu získala skutečné poznání o povaze života: "Četba mne naučila, že nic v životě není lehké, nic není zadarmo; musíme rozpoznat nároky a nástrahy, které na nás život klade, a čelit jim. Ve vztazích mezi lidmi, a ovšem i ve vztazích mezi národy..." (s. 28)
Svůj projev končí přáním:
"Kéž děti najdou ve svém nitru pevné kořínky vlastního bytí.
Kéž dětem narostou mocná křídla radosti a fantazie.
Kéž děti poznají lásku, jejímž průvodcem je i bolest.
Kéž děti odolávají životním komplikacím a žijí plně své životy, jež jim byly dány." (s. 29)
Knihu doplňuje obsáhlý a zajímavý doslov seznamující čtenáře s Mezinárodním sdružením pro dětskou knihu a působením císařovny Mičiko v této organizaci.
Je to krásná kniha – i na pohled a dotek. Je vytištěna na kvalitním papíře, působí přívětivě a navíc je dvojjazyčná – druhou půlku svazku zabírá originál císařovnina projevu, takže knížka je užitečná i pro pokročilejší studenty japonštiny.
„Mosty k lidským srdcím“ mi prostě udělaly až nečekaně velkou radost a věřím, že pokud se s knížkou setkáte (lze ji stále pořídit u Česko-japonské společnosti), udělá radost i vám (nebo vašim blízkým, protože „Mosty“ se přímo nabízejí jako vkusný a krásný dárek).
* * *
Její veličenstvo císařovna Mičiko. Mosty k lidským srdcím – Vzpomínky na dětskou četbu. Česko-japonská společnost: Praha, 2001.
Knížku jsem nedávno koupil za pět korun v jednom zanikajícím knihkupectví a vlastně jsem o její koupi ani moc nepřemýšlel. Poté jsem ji jednoho večera, kdy mi bylo příliš nedobře na studium, začal číst.
Jádrem knihy je hlavní projev Jejího veličenstva japonské císařovny Mičiko na 26. kongresu Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu (IBBY) v Novém Dillí (1998). Císařovna se kongresu nemohla zúčastnit a proto projev nahrála a ten byl na kongresu puštěn ze záznamu. Nyní, péčí Česko-japonské společnosti, je k dispozici i českému čtenáři.
Kdo by od textu čekal nějaké závratné nové myšlenky, byl by zklamán. Císařovna vypráví jemně a citlivě o době, kdy zuřila druhá světová válka a ona byla evakuována z Tokia na venkov. Chodila tehdy do čtvrté třídy. Otec jí přivezl několik knih, bylo jich však málo, proto si je šetřila jako vzácný poklad, který jí pomáhal snášet odloučení a změnu prostředí. Seznamovala se s příběhy a poesií vlastního i jiných národů a naučila se, že legendy toho kterého národa jsou pro poznání jeho duše nesmírně důležité. Píše: "Proto je pro mne Finsko zemí Kalevaly, Irsko zemí potomků Ossiana a Lira, Indie zemí Rámajány a Džátak, Mexiko zemí Popola Vuha. Jsou to samozřejmě symboly, které ani zdaleka nevyjadřují všechno, co tyto země ve skutečnosti znamenají. Protože však symboly jsou pro obyvatele jiných zemí přitažlivé a srozumitelné, jsem přesvědčena, že mohou být lákavým předpokojem domu poznání, prvním krokem na cestě k porozumění." (s. 14)
Jako dítě četla nejen příběhy (a verše) radostné, ale také příběhy smutné, protože vyrůstala v Japonsku a záměrem nakladatele dětských knih (a patrně i ducha celé kultury) bylo seznámit dítě i s existencí smutku, bolesti a oběti. Mičiko tak díky japonskému příběhu o ženě, která obětovala život pro záchranu svého muže, poznala strach a pokoru před skutečností, že "láska na sebe někdy bere podobu až neobvykle krutou, že láska a oběť jsou vlastně, jak jsem již tehdy bezděčně cítila, nerozlučně spjaty." (s. 17) Zamýšlím se nad tím, jak jsou naše děti urputně chráněny před vším "negativním", jak jsou přepisovány staré pohádky, aby pak vznikly sterilní příběhy, z nichž je vypreparována veškerá krutost, násilí a také veškerý smutek. Malou Mičiko nikdo "nešetřil" a ona díky tomu získala skutečné poznání o povaze života: "Četba mne naučila, že nic v životě není lehké, nic není zadarmo; musíme rozpoznat nároky a nástrahy, které na nás život klade, a čelit jim. Ve vztazích mezi lidmi, a ovšem i ve vztazích mezi národy..." (s. 28)
Svůj projev končí přáním:
"Kéž děti najdou ve svém nitru pevné kořínky vlastního bytí.
Kéž dětem narostou mocná křídla radosti a fantazie.
Kéž děti poznají lásku, jejímž průvodcem je i bolest.
Kéž děti odolávají životním komplikacím a žijí plně své životy, jež jim byly dány." (s. 29)
Knihu doplňuje obsáhlý a zajímavý doslov seznamující čtenáře s Mezinárodním sdružením pro dětskou knihu a působením císařovny Mičiko v této organizaci.
Je to krásná kniha – i na pohled a dotek. Je vytištěna na kvalitním papíře, působí přívětivě a navíc je dvojjazyčná – druhou půlku svazku zabírá originál císařovnina projevu, takže knížka je užitečná i pro pokročilejší studenty japonštiny.
„Mosty k lidským srdcím“ mi prostě udělaly až nečekaně velkou radost a věřím, že pokud se s knížkou setkáte (lze ji stále pořídit u Česko-japonské společnosti), udělá radost i vám (nebo vašim blízkým, protože „Mosty“ se přímo nabízejí jako vkusný a krásný dárek).
* * *
Její veličenstvo císařovna Mičiko. Mosty k lidským srdcím – Vzpomínky na dětskou četbu. Česko-japonská společnost: Praha, 2001.
