Řekněme to na rovinu – mezi Čechy je spousta rasistů. Pokrytectví typu „Nejsem rasista, ale mám špatné zkušenosti s cikány.“ je odhaleno v komentářích pod kdejakým článkem o rasových nepokojích v USA nebo o afrických uprchlících.
Kromě podezíravosti až nenávisti k lidem jiné barvy pleti někteří Češi rádi útočí i na nositele některých dalších forem odlišnosti, v současné době třeba na aktivisty nebo dokonce na vegany (přemýšlím, jestli kdy někoho v dětství šikanovala parta aktivistů nebo veganů, skoro si říkám, že je to dobré téma na satirickou povídku!). O islamofobii samozřejmě ani nemluvě...
Já nejsem rasista, ani kulturní – a žádné „ale“. Posuzuji každého člověka jako člověka bez ohledu na to, kde a za jakých okolností se narodil, protože to, kde, za jakých okolností a do jaké rodiny se člověk narodí, není ani jeho zásluha, ani jeho vina. Současně musím říci, že přestože jsem rok pracoval jako pomocný vychovatel v Diagnostickém ústavu pro mládež s problémovými nezletilci ve věku 15-18 let, kde cca třetinu svěřenců tvořili Romové, nemám s Romy horší zkušenosti než s bílými, vlastně právě naopak, když tak v duchu své nepříjemné zkušenosti s různými lidmi počítám.
Ale jisté zkušenosti z dětství můj postoj k lidem založený na vášnivém odmítání principu kolektivní viny zřejmě zformovaly a rád bych se o ně podělil.
Tou první je vzpomínka na prvního člověka černé pleti, kterého jsem v životě viděl. Jel jsem s maminkou v tramvaji, mohlo mi být tak šest, možná sedm let, a v ní seděl (jak dnes usuzuji) pravděpodobně Angolan. Černý jako noc. Když jsem ho spatřil, řekl jsem: „Mami, to je černoch!“
Ten muž se na mě podíval a nádherně se usmál. Široce, laskavě. Fakt nezapomenutelně. Myslím, že kdyby každé české dítě zažilo v mém věku úsměv toho muže, bylo by v mé generaci o poznání méně rasistů!
Druhá formující zkušenost je z doby, kdy mi bylo deset. Tehdy maminka usoudila, že mi může povědět o svých zážitcích ze srpna 68, protože jsem dost starý na to, abych věděl, s kým o takových věcech mluvit můžu a s kým ne, aby z toho nebyly problémy.
V onom osudovém roce jí bylo 23 let a byla s kamarády na dovolené na Krymu, konkrétně v Jaltě, cestovali po vlastní ose Trabantem. Bylo tam hezky, přátelili se s místními Rusy svého věku, provozovali s nimi výměnné obchody, pařili a tak vůbec. Domů se vraceli ve stopách invazních tanků. Místní lidé, Rusové a pak i Ukrajinci, jim mnohokrát řekli, že je jim líto, co se stalo, že to neschvalují, ale že s tím nemůžou nic dělat. Když přijeli k československé hranici, pohraničníci je prosili, ať si vyfotí zpřelámané závory, aby všichni věděli, že ty tanky do země nepustili dobrovolně. Do Brna dorazili naštěstí v pořádku – k velké radosti pořádně ustaraných příbuzných, kteří o nich celou tu dobu nic nevěděli.
Po srpnu 68 se z Rusů stali „Rusáci“, okupanti. Moje máma okupaci nesla velmi těžce – stejně jako většina našich lidí. Ale měla tu zkušenost s kamarády z Jalty a s obyčejnými Rusy, kterým bylo líto, co se stalo. Nezapomněla na to a nějak se jí podařilo mi tu zkušenost předat.
A tak se stalo, že lidé tmavé pleti ve mně evokují krásnou vzpomínku na okouzlující úsměv a že odmítám princip kolektivní viny, protože narodit se – kdekoli, kdykoli a komukoli – není zločin!
