Moje máma měla ráda Židy a milovala Jana Wericha. Po pravdě řečeno milovala Židy tak moc, že jsem ji musel v jednom rozhovoru přesvědčovat, že i Židé páchají vraždy ne proto, že jsou to Židé, ale proto, že jsou to prostě lidé jako všichni ostatní.
Tuto lásku k Židům jsem od ní zdědil a, na rozdíl od jiných myšlenkových konceptů, jsem nikdy neměl potřebu ji problematizovat, protože nebyl důvod – židovské anekdoty jsou nejlepší na světě, židovská hudba je famózní, židovská kultura jakbysmet, Starý zákon je nádherně lapidární, kabala je fascinující atd. Je pravda, že mám výhrady vůči politice státu Izrael, především té, kterou provozují tamní „jestřábi“, a vůči (alespoň se mi to tak jeví) neochotě mnoha Izraelců akceptovat skutečnost, že nejsou jediní, kdo je na tom území doma, to však na mých sympatiích k Židům to nic podstatného nemění.
Takže mé dětství bylo velmi ovlivněné sympatiemi k Židům a nadšením z tvorby Jana Wericha. Kromě toho jsem byl silně ovlivněn „salonním antikomunismem“ mých rodičů spočívajícím v poslouchání Hlasu Ameriky, amatérských nahrávek Jaromíra Nohavicy a vyprávěním o roce osmašedesátém, aniž by však byli moji rodiče aktivními disidenty. To bude v následujícím vyprávění hrát důležitou roli.
Na gymnázium jsem nastoupil v září roku 89. Jako druhý cizí jazyk vedle ruštiny jsem si vybral angličtinu, kterou jsem se učil už na základní škole. Po převratu jsem mimochodem zavrhl ruštinu a začal se učit německy, což bylo ze zpětného ohledu jedno z nejpitomějších rozhodnutí v mém životě, jehož důsledkem je, že neumím rusky ani německy. Ale to odbíhám.
Hned na první hodině angličtiny se stalo něco v té době přímo zázračného. Mladý učitel prohlásil, že jej nemáme oslovovat „soudruhu profesore“, ale „pane profesore“, protože není člen KSČ a tedy žádný „soudruh“. Také řekl, že je dobře, že jsme si vybrali angličtinu, protože „němčina je jako procházka ostnatého drátu po plechu“, což mi utkvělo a až mnohem, mnohem později (tedy nikoli během mého nepříliš horlivého pokusu naučit se německy na gymnáziu) jsem si uvědomil, že němčina je ve skutečnosti krásný jazyk. Zase odbíhám, ale u vyprávění to tak už chodí.
Tento mladý pan profesor mne okouzloval i nadále, například tím, že 28. října uspořádal velkou celoškolní oslavu vzniku Československa, kde zcela otevřeně adoroval Masaryka. Pro mne něco dosud nevídaného. Pan profesor byl pro mě čím dál větší hrdina.
Přišel 17. listopad a hektické události následovaly jedna za druhou. I my prváci jsme se zapojili do studentské stávky, diskutovali s učiteli, byl odvolán ředitel Kolomazník coby kovaný komunista, pan profesor angličtiny byl samozřejmě ve svém živlu a jeho antikomunismus už byl zcela otevřený. Kromě toho se otevřeně hlásil ke křesťanství. Byl vtipný, inteligentní a charismatický. Miloval jsem ho.
Situace se postupně uklidnila a výuka se vrátila do svých kolejí vyjma „občanské nauky“, která byla „překopávána“ takřka za pochodu. Pan profesor, který buď měl ambice učit i český jazyk a literaturu, nebo češtinu i učil (nemohu si již vzpomenout), vytvořil nepovinný předmět, v němž jsme se věnovali literatuře jinak, než jak to probíhalo v normálních hodinách, kdy výuka literatury spočívala v memorování autorů a seznamů jejich děl, což bylo z mého pohledu už tehdy dost odporné a ani dnes pro to nemám sebemenší pochopení.
Ony „alternativní“ hodiny byly mnohem zajímavější a hrozně jsem se na ně těšíval. Četli jsme úryvky slavných děl a rozmlouvali o nich, zabývali jsme se kontextem jejich vzniku a pan profesor nám také vykládal zajímavé historky o osudech různých spisovatelů. Obdivoval jsem ho.
Jednoho dne někdy v roce 1990 (nebo nanejvýš 1991) jsme po hodině soukromě hovořili o jakémsi existenciálním tématu a mě k tomu napadl Werichův slavný citát „Když už člověk jednou je...“. Pan profesor se zatvářil vážně a řekl, že je to jednak jen kýčovitá hra se slovy, jednak, že Jan Werich kolaboroval s režimem, a hlavně že byl Žid a že Židé... Nevím už, co přesně pan profesor o Židech vlastně říkal, asi něco konspirativně-teoretického, vzpomínám si především na takovou tichou nenávist v těch slovech a na ten pocit studené sprchy, který jsem v té chvíli zažíval.
Nic jsem na to tehdy neřekl. Dál jsem ještě nějakou dobu chodil na profesorovu nepovinnou hodinu, ale můj obdiv a úcta byly ty tam. Nemohl jsem ho dále akceptovat jako mentora, jímž mi do téh chvíle byl. Nakonec z mého života zcela zmizel a vlastně už si ani nevzpomínám kdy a kam z gymnázia odešel.
Musím říci, že jsem rád, že jsem si dokázal udržet vlastní přesvědčení a nepodlehl jsem jeho charismatu. Ale možná to nebyla ani tak moje vlastní ctnost, jako spíše vazba na matku, jež byla silnější a přebila vazbu na mentora.
A tak jsem se nezřekl Jana Wericha a nestal se ze mě antisemita. Na druhou stranu musím říci, že jsem svým způsobem panu profesorovi za tu studenou sprchu vděčný – naučila mě, že ať je mi někdo sympatický sebevíc, je třeba si udržovat odstup, tedy nikomu a ničemu nepropadnout zcela a nekriticky.
Poznámka: Jméno dotyčného učitele záměrně neuvádím. Nemám tušení, jaký je dnes, jestli své názory za těch 24 let změnil či nikoli atd., a nemám potřebu mu nějak ublížit. Ostatně tento článek je především o mně, nikoli o něm.
