Islám je v současné době často diskutovaným tématem, především jako údajná hrozba euroamerické civilizaci.
Diskuse tohoto typu vedou obvykle ke zjednodušování, černobílému vidění a opomíjejí mnohé, co je s tímto nejmladším velkým abrahámovským náboženstvím spjato. Proto mne velice potěšilo, když jsem zjistil, že znovu vyšla jedna ze zásadních českých knih o islámu, jíž Kropáčkovy „Duchovní cesty islámu“ bezpochyby jsou.
V žádném případě nechci, aby tato moje recenze vyzněla jako obhajoba neblahých fenoménů, které jsou s islámem spjaty a skutečně je nelze plně “odvysvětlit“ poukazem na mimonáboženské příčiny, jak se občas děje. Nicméně by bylo rovněž chybou pokládat islámskou kulturu za ryze barbarskou a upírat jí myšlenkové bohatství, což se bohužel až příliš často stává. Bylo by to stejné pochybení, jako poukazovat na barbarskost inkvizice a pomíjet přitom Sixtinskou kapli či vrcholná díla středověké scholastiky.
Jak naznačuje již název, nezaměřuje se Kropáčkova kniha na soudobou politickou podobu islámu, i když i té je tam věnován prostor, ale na islám jako náboženskou nauku, jako na soubor duchovních cest. Jedná se tedy o přehledovou publikaci religionistickou, nikoli politologickou. Seznámíme se zde proto se vznikem islámu v návaznosti na judaismus, křesťanství i předislámská arabská náboženství, shrnutím Koránu a jeho specifik, se sunnou (tradicí), která v sunnitském islámu tvoří vedle Koránu druhý věroučný základ tohoto náboženství, s věroukou samotnou, s povinnostmi muslima, s islámským právem, etikou i s velmi inspirativní islámskou mystikou. Kromě srozumitelného vyjasnění rozdílů mezi sunnitským a šíitským islámem se čtenář seznámí i s nejvýznamnějšími islámskými sektami. Pozornost je věnována i dějinám islámské civilizace, jejím reáliím, vztahu islámu a křesťanství a kniha stručně pojednává i o islámu ve dvacátém století, i když v tomto směru je vhodné doplnit informace například četbou knih dalšího význačného českého orientalisty Miloše Mendela.
Autor svůj text prokládá řadou citací Koránu, hadíthů (tradovaných Muhammadových výroků), islámských učenců, mystiků i básníků. Kniha tak jde do hloubky a navzdory svému nevelkému rozsahu (necelých 300 stran) vykresluje islám barvitě, komplexně a nezaujatě. Čtenář si tak může uvědomit, že islám, tak jako každý rozvinutý společenský a náboženský fenomén, nelze redukovat pouze na terorismus, stínání hlav a vraždění znásilněných dcer, jakkoli i tyto fenomény k islámu bohužel také patří.
„Duchovní cesty islámu“ jsou knihou, která by měla být čtena, obávám se nicméně, že mnoho lidí dá přednost zjednodušenému, leč důkladně zvnitřněnému, obrazu “nepřítele“ a odmítnou cokoli, co by na tohoto nepřítele mohlo vrhnout byť i jen paprsek dobrého světla. Pakliže k těmto lidem nepatříte a problematika islámu vám není lhostejná, vřele vám Kropáčkovu knihu doporučuji. V současnosti je zřejmě tou nejlepší přehledovou publikací o islámu na českém trhu.
KROPÁČEK, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha : Vyšehrad, 2011. 292 stran. 277Kč.
Diskuse tohoto typu vedou obvykle ke zjednodušování, černobílému vidění a opomíjejí mnohé, co je s tímto nejmladším velkým abrahámovským náboženstvím spjato. Proto mne velice potěšilo, když jsem zjistil, že znovu vyšla jedna ze zásadních českých knih o islámu, jíž Kropáčkovy „Duchovní cesty islámu“ bezpochyby jsou.
V žádném případě nechci, aby tato moje recenze vyzněla jako obhajoba neblahých fenoménů, které jsou s islámem spjaty a skutečně je nelze plně “odvysvětlit“ poukazem na mimonáboženské příčiny, jak se občas děje. Nicméně by bylo rovněž chybou pokládat islámskou kulturu za ryze barbarskou a upírat jí myšlenkové bohatství, což se bohužel až příliš často stává. Bylo by to stejné pochybení, jako poukazovat na barbarskost inkvizice a pomíjet přitom Sixtinskou kapli či vrcholná díla středověké scholastiky.
Jak naznačuje již název, nezaměřuje se Kropáčkova kniha na soudobou politickou podobu islámu, i když i té je tam věnován prostor, ale na islám jako náboženskou nauku, jako na soubor duchovních cest. Jedná se tedy o přehledovou publikaci religionistickou, nikoli politologickou. Seznámíme se zde proto se vznikem islámu v návaznosti na judaismus, křesťanství i předislámská arabská náboženství, shrnutím Koránu a jeho specifik, se sunnou (tradicí), která v sunnitském islámu tvoří vedle Koránu druhý věroučný základ tohoto náboženství, s věroukou samotnou, s povinnostmi muslima, s islámským právem, etikou i s velmi inspirativní islámskou mystikou. Kromě srozumitelného vyjasnění rozdílů mezi sunnitským a šíitským islámem se čtenář seznámí i s nejvýznamnějšími islámskými sektami. Pozornost je věnována i dějinám islámské civilizace, jejím reáliím, vztahu islámu a křesťanství a kniha stručně pojednává i o islámu ve dvacátém století, i když v tomto směru je vhodné doplnit informace například četbou ostatních Kropáčkových knih či publikací dalšího význačného českého orientalisty Miloše Mendela.
Autor svůj text prokládá řadou citací Koránu, hadíthů (tradovaných Muhammadových výroků), islámských učenců, mystiků i básníků. Kniha tak jde do hloubky a navzdory svému nevelkému rozsahu (necelých 300 stran) vykresluje islám barvitě, komplexně a nezaujatě. Čtenář si tak může uvědomit, že islám, tak jako každý rozvinutý společenský a náboženský fenomén, nelze redukovat pouze na terorismus, stínání hlav a vraždění znásilněných dcer, jakkoli i tyto fenomény k islámu bohužel také patří.
„Duchovní cesty islámu“ jsou knihou, která by měla být čtena, obávám se nicméně, že mnoho lidí dá přednost zjednodušenému, leč důkladně zvnitřněnému, obrazu “nepřítele“ a odmítnou cokoli, co by na tohoto nepřítele mohlo vrhnout byť i jen paprsek dobrého světla. Pakliže k těmto lidem nepatříte a problematika islámu vám není lhostejná, vřele vám Kropáčkovu knihu doporučuji. V současnosti je zřejmě tou nejlepší přehledovou publikací o islámu na českém trhu.
KROPÁČEK, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha : Vyšehrad, 2011. 292 stran. 277Kč.
