Stále znovu a znovu se při diskusích o determinismu a svobodné vůli setkávám s argumentem, že princip neurčitosti kvantové mechaniky nějakým tajemným způsobem svědčí ve prospěch existence svobodné vůle. Rád bych objasnil, proč se mi to jeví jako nesmysl.
Předně: Tato myšlenka není nová. Přišel s ní už před nějakými 23 stoletími řecký atomistický filosof Epikúros, který navázal na atomistu Démokrita a jeho nauku o tom, že vše je tvořeno jen nepatrnými nedělitelnými částečkami (atomy – ale ne v dnešním smyslu) deterministicky se pohybujícími (konkrétně vířícími) v prázdnu. Epikúros převzal představu, že vše je složeno jen z atomů a prázdna, ale chtěl zachovat svobodnou vůli (proti determinismu svého předchůdce) a tak přišel s hypotézou tzv. parenklize, myšlenkou, že v pohybu atomů dochází k drobným nepředvídatelným odchylkám, jež narušují původní determinismus a nějak souvisí s naším svobodným rozhodováním. Jak vidno, nihil novi sub sole.
Vtipné je, že tak, jako tehdy, ani dnes nepotřebujeme hlubší znalost fyziky, abychom tento typ uvažování rozporovali, a argument proti současníkům operujícím kvantovou mechanikou je tentýž, jako argument proti Epikúrově parenklizi:
Připusťme, že existuje něco, co je fyzikálně nepředvídatelné, a to něco se určitým způsobem podílí na našem rozhodování – a je lhostejno, zda se jedná o náhodné odchylky pohybu Epikúrových nedělitelných částeček jsoucna nebo o vliv kvantových efektů na činnost mozku. Osobně o tom mám určité pochybnosti, ale připouštím, že to možné je. Jak z toho probůh plyne svobodná vůle, přinejmenším v té podobě, jak si ji obvykle intuitivně představujeme?
Ve skutečnosti to jediné, co by z přijetí takové hypotézy plynulo, by bylo tvrzení, že chování subjektu není ani za ideálních okolností (znalost všech determinujících vlivů) zcela předvídatelné a že je do určité míry chaotické. Dobře. A co dál?
Laskavý čtenář nechť si představí hypotetickou situaci, kdy by tato nepředvídatelnost platila stoprocentně, a lidé by se vždy rozhodovali na základě výsledku hodu mincí (a striktně se tím řídili). Chování lidí by bylo v takovém případě extrémně nepředvídatelné, ale jen stěží bychom je nazvali svobodným. Pokud se na našich rozhodnutích nějak podílí cosi na způsob hodu kvantovou mincí, jakým způsobem nás to činí v oblasti rozhodování svobodnějšími? Nijak. Byl by to jen další kauzální mechanismus podílející se na našich životech, nic víc. Neboli odpovědí na otázku “Proč ses tak rozhodl?“ by v určitých případech bylo “Protože určitým způsobem zkolabovaly některé vlnové funkce.“ Nic moc, řekl bych. Stále by šlo o druh kauzální příčiny – to, že by se nejednalo o příčiny, jež mají za sebou dlouhé kauzální řetězce, je celkem podružné. Naopak by to mohlo objasňovat situace, kdy volíme mezi zcela rovnocennými možnostmi (například zda stiskneme pravé nebo levé tlačítko).
Ergo: Ať už se náhodné či paradoxně působící jevy popisované kvantovou mechanikou na našem rozhodování podílejí či nikoli, nic mne zatím nepřesvědčilo, že by to mělo jakkoli souviset s tím, čemu říkáme “svobodná vůle“.
Předně: Jak bude místy naznačeno v dalším textu, nedává takové zdůvodnění zřejmě smysl ani z hlediska fyziky, nicméně mým prvořadým záměrem je podívat se na celou záležitost z hlediska filosofického, neboť, na rozdíl od jiných chytráků, jsem chytrák, který nemá problém přiznat, že této oblasti (a vlastně žádné oblasti) moderní fyziky v podstatě nerozumí, i když má jakousi povšechnou představu získanou z populárně-naučné literatury.
Začneme-li u filosofie, je třeba říci, že myšlenka, o níž se zde jedná, není vůbec nová a vázaná striktně na kvantovou mechaniku. Přišel s ní už před nějakými 23 stoletími řecký atomistický filosof Epikúros, který navázal na atomistu Démokrita a jeho nauku o tom, že vše je tvořeno jen nepatrnými nedělitelnými částečkami (atomy – ale ne v dnešním smyslu) deterministicky se pohybujícími (konkrétně vířícími) v prázdnu. Epikúros převzal představu, že vše je složeno jen z atomů a prázdna, ale chtěl zachovat svobodnou vůli (proti determinismu svého předchůdce) a tak přišel s hypotézou tzv. parenklize, myšlenkou, že v pohybu atomů dochází k drobným nepředvídatelným odchylkám, jež narušují původní determinismus a nějak souvisí s naším svobodným rozhodováním. Jak vidno, nihil novi sub sole.
Vtipné je, že tak, jako tehdy, ani dnes nepotřebujeme hlubší znalost fyziky, abychom tento typ uvažování rozporovali, a argument proti současníkům operujícím kvantovou mechanikou je tentýž, jako argument proti Epikúrově parenklizi:
Připusťme, že existuje něco, co je fyzikálně nepředvídatelné, a to něco se určitým způsobem podílí na našem rozhodování – a je lhostejno, zda se jedná o náhodné odchylky pohybu Epikúrových nedělitelných částeček jsoucna nebo o vliv kvantových efektů na činnost mozku. Osobně o tom mám značné pochybnosti, protože mozek není mikroskopickou částicí a není důvod mu přisuzovat kvantové vlastosti (spíše bych co se mozku týče sázel na tzv. deterministický chaos, tj. drobné rozdíly v počátečních podmínkách, jež dávají v popisu chaotických systémů velmi rozdílné výsledky, čímž obecně zcela znemožňují dlouhodobou předpověď), ale v rámci argumentu to připusťme. Jak z toho probůh plyne svobodná vůle, přinejmenším v té podobě, jak si ji obvykle intuitivně představujeme?
Ve skutečnosti to jediné, co by z přijetí takové hypotézy plynulo, by bylo tvrzení, že chování subjektu není ani za ideálních okolností (znalost všech determinujících vlivů) zcela předvídatelné a že je do určité míry chaotické. Dobře. A co dál?
Laskavý čtenář nechť si představí hypotetickou situaci, kdy by tato nepředvídatelnost platila stoprocentně, a lidé by se vždy rozhodovali na základě výsledku hodu mincí (a striktně se tím řídili). Chování lidí by bylo v takovém případě extrémně nepředvídatelné, ale jen stěží bychom je nazvali svobodným.
Pokud se na našich rozhodnutích nějak podílí cosi na způsob hodu kvantovou mincí, jakým způsobem nás to činí v oblasti rozhodování svobodnějšími? Nijak. Byl by to jen další kauzální mechanismus podílející se na našich životech, nic víc. Neboli: I kdyby odpovědí na otázku “Proč ses tak rozhodl?“ v určitých případech bylo “Protože určitým způsobem zkolabovaly některé vlnové funkce.“, stále by šlo o druh kauzální příčiny – to, že by se nejednalo o příčiny, jež mají za sebou dlouhé kauzální řetězce, je irelevantní.
Ergo: I v případě, že by existovala příčinná závislost mezi kvantovou neurčitostí a nedeterministickým chováním, nechápu, jak by to mělo jakkoli souviset s tím, čemu říkáme “svobodná vůle“. Ve skutečnosti se v tomto případě dle mého názoru jedná o stejný projev pseudovědeckého tlachání zneužívajícího módní a povrchně pochopenou terminologii moderní fyziky, jaký můžeme nalézt v knihách Deepaka Chopry či na webových stránkách propagujících "tachyonové léčení" a podobné nesmysly.
