Musím říci, že česká společnost, alespoň v té její podobě, s níž je možné se setkávat ve veřejném prostoru na internetu a v médiích, se mi jeví s každou další kauzou odpudivější a odpudivější. Co s tím?
A vlastně ani nevím, jestli se mi vůbec chce přemýšlet o tom, kde se to v nás bere, nebo jestli mám raději zlomit pomyslnou hůl a už se konečně stáhnout do vnitřní emigrace a věnovat se výhradně abstraktním tématům. Ale protože mi to pořád ještě nedá, nezbývá mi, než vypustit další glosu.
Je pozoruhodné, jak rychle si určitá část naší veřejnosti vytváří schematický obraz nepřítele, ať už jde o etnické menšiny, uprchlíky, muslimy, aktivisty, nebo – v aktuálním případě – o ženy s vlastním názorem.
Důsledkem je pozoruhodná názorová nekonzistence u lidí, kteří jsou bytostně rozhodnuti potřít cokoli, co nezapadá do jejich obrazu světa. Takže tatáž skupina lidí, která „argumentuje“ tím, že lidé, kteří hovoří ve prospěch uprchlíků, si je mají vzít domů, současně podává trestní oznámení na ty, kteří tak činí, že lidé, jenž u nás žádné uprchlíky nechtějí, agresivně útočí na dobrovolníky, kteří zmateným běžencům právě propuštěným z českého koncentráku pomáhají opustit naši zemi, a že lidé, kteří kritizují islám za to, že ponižuje ženy, upírá jim práva a staví je do podřízeného postavení vůči muži, ponižují ženy, upírají jim práva a staví je do podřízeného postavení vůči muži, zvláště pakliže dá nějaká žena najevo, že má právo vyjádřit ve veřejném prostoru vlastní názor.
Pokud jde konkrétně o ony ženy, pak se nám zde díky kauze výstavy soft-erotických retrofotografií pana Richtra (výstavy, kterou mimochodem rozhodně žádné feministky nezakázaly) ukázalo, jak to s tou ochranou „našich žen“ proti nebezpečí islámu nejspíš je: Zde vůbec nejde o práva žen, zde jde evidentně o právo mužů dívat se na spoře oděné pohledné ženy. Bojovníci proti islámu nechrání před onou příslovečnou burkou (což je v islámu sice marginální způsob ženského odívání, ale nechme to teď být) ženy, ale především muže.
A přitom, když se nad tím zamyslíme, nikdo přece neupírá žádnému muži právo dívat se na obrázky nahých či spoře oděných žen. Opravdu není třeba sahat k takovým demagogickým kalibrům, jako je srovnávání feministek a feministů s Islámským státem či padesátými lety u nás. Mám-li jít s pravdou ven – také se rád dívám na obrázky krásných nahých žen (a mám na mysli i prostou erotiku, nikoli jen akty), ale nemusím proto trvat na tom, že takové obrázky mají své místo i na půdě prestižní státní výzkumné a vzdělávací instituce.
Otázka zní, čeho se vlastně typický český xenofobní a sexistický komentátor vlastně bojí, když bojuje proti uprchlíkům, kteří u nás být nechtějí, proti muslimům, kteří u nás skoro nejsou či proti zákazům vyobrazení nahých žen, které u nás nikdo neprosazuje.
Zdá se mi, že se bojí vlastního stínu – a pohádky nás zpravují o tom, že leknutí se vlastního stínu může přivodit smrt i Nebojsovi! Stínu v podobě vlastních nepřiznaných špatných vlastností, jako jsou lenost (připisovaná Romům a přistěhovalcům), fanatičnost v prosazování vlastního přesvědčení (připisovaná muslimům či feministkám) či sexismus (připisovaný muslimům). Typický český „všehofob“ tedy žije ve stavu permanentní projekce a dodává si tak hodnoty iluzorní představou, že je nějak lepší, spravedlivější a osvícenější než „ti druzí“. A protože je obtížné se takového psychologického komfortu vzdát a poctivě pohlédnout do zrcadla, není divu, že je nekonzistentní, není divu, že nenaslouchá racionálním argumentům, není divu, že (jako aktuálně například pan Neff) navzdory upozornění na věcný omyl trvá na svém, či jej nezajímá argument, že v civilizovaných zemích si spousta lidí vzala uprchlíky k sobě domů a zatím to všichni zúčastnění přežili ve zdraví, ale (možná právě proto) zběsile kritizuje ty, kteří se zachovali podle jeho vlastního doporučení.
Český „všehofob“ však nežije ve vakuu a nebylo fér hodit všechnu vinu jen na něj. Žijeme v době, kdy vůbec není jasné, zda se naše děti budou mít lépe než my, což je bezpochyby dosti zúskotňující faktor. Média sytí naše občany obrazy, které tuto úzkost ještě zvyšují, a musíme vzít v potaz, že běžně zaměstnaný člověk prostě nemá dost času a energie, aby si všechno ověřoval a všechno zkoumal – a možná má i proto vztek na lidi v neziskovkách či společenské vědce, kteří takový čas zjevně mají. Konec konců nakonec dospíváme k otázce, jak je to vlastně s lidskou důstojností českých „všehofobů“, zda vůbec mají možnost nabýt pocitu vlastní hodnoty jinak, než skrze „opium“ nenávistného světonázoru založeného na projekcích (a je to mimochodem, na rozdíl od náboženství, v tom smyslu, jak je pojímal Marx, opium velmi podřadné kvality).
Není správné plošně zahrnovat tyto lidi výsměchem (jejich ideové vůdce ovšem rozhodně ano, protože ti čas na přemýšlení a psaní evidentně mají), je třeba hledat cesty, jak jim ukázat, že coby lidské bytosti mají lidskou důstojnost bez ohledu na cokoli, že nejsou pouze „lidskými zdroji“, že se s nimi počítá a že svou důstojnost nenabudou tím, že se stanou pěšáky v mocenských hrách zvrhlých ideologů libovolného druhu. To mimo jiné znamená nehovořit k nim a o nich nesrozumitelným jazykem a nevytvářet zdání nadřazenosti, ale současně ani nepolevit v kritice - tedy, řečeno s Masarykem, „ubíjet předsudky a bludy“. Zde vidím na straně aktivistů (sebe nevyjímaje) deficit: „ubíjení předsudků a bludů“ zvládají dobře, ale komunikace s lidmi, s nimiž (zdánlivě) nejsou na jedné lodi, je oříšek, kterým je třeba se vážně zabývat, navzdory tomu, jak obtížné a nevděčné to je.
* * *
K tématu rovněž vřele doporučuji esej Ondřeje Slačálka
"Vzpoura proti specialistům na dobro"
