Afghánec ve Vídni osahával během silvestrovské noci ženy, včetně Švýcarky, která si to ale nenechala líbit a zlomila mu nos. Celý incident vzbudil i u nás vlnu spravedlivého rozhořčení vůči agresorovi a sympatií vůči té ženě.
Nutno dodat, že i já zastávám názor, že pokud celá věc proběhla tak jak proběhla (a myslím, že není pádný důvod si myslet, že tomu bylo jinak), tak agresor dostal na budku plným právem a neuškodil by ani závěrečný kopanec do rozkroku.
Ptám se ale, proč se tečem stejně spravedlivého rozhořčení nestal na sociálních sítích populární český herec Tomáš Töpfer, který se veřejně pochlubil, že se osahávání mladých žen věnuje pravidelně?
Cituji: „Když začněte jabloni řezat větve, dostane informaci, že jí jde o život. A proto jde do květu, aby zanechala potomstvo. Podobně, když se třeba blíží v divadle premiéra a mám pocit ohrožení, toho, že mně jde o život, tak mám tendenci osahávat mladé kolegyně. Což není vůbec nic špatného, to je ten pud sebezáchovy. Jabloňový efekt. My nemáme v divadle MeToo, my máme hnutí WhyNotMe.“ (zdroj: Český rozhlas)
Co když byl ten nebohý Afghánec také ve stresu? Co když si chudáček také léčil pocit ohrožení?
Chlap, který bez dovolení osahává ženy, je hovado, a je jedno, jestli je to „cizák“ nebo ředitel divadla. A upřímně, není nakonec ještě o něco větší hovado ředitel divadla, který ví, že mu to projde, a dokonce se tím chlubí?
