Když byl svět ještě mladý – mýtus Černonožců

Když byl svět ještě mladý, procházeli se po něm Starej Kojot se Starou Kojoticí. “Rozhodněme, jak budou věci udělány,“ navrhl Starej Kojot.

To by bylo dobré,“ odvětila Stará Kojotice. “Jak to učiníme?“
Byl to můj nápad, takže já budu mít první slovo,“ řekl Starej Kojot.
Může být,“ souhlasila Stará Kojotice. “Pokud ovšem já budu mít poslední slovo.“
Pak chvíli chodili po světě a dívali se na věci. Nakonec Starej Kojot řekl:
Muži budou lovci. A kdykoli budou chtít zastřelit zvíře, tak zavolají a ono přijde.“
Také si myslím, že by se muži měli věnovat lovu,“ pravila Stará Kojotice. “Ale pokud by ke zvířatům přicházeli takhle snadno, život lidí by byl příliš jednoduchý. Zvířata před nimi budou utíkat a schovávat se. Tak to bude pro lovce těžší, ale učiní je to chytřejšími a silnějšími.“
Měla jsi poslední slovo,“ řekl na to Starej Kojot.
Pak zase chvíli chodili a Starej Kojot opět něco řekl: “Přemýšlel jsem o tom, jak budou lidé vypadat. Budou mít oči na jedné straně obličeje a ústa na druhé. Jejich ústa i oči povedou odshora dolů. A budou mít na každé ruce deset prstů.“
Také si myslím, že by lidé měli mít oči a ústa umístěná na obličeji, ale jejich oči budou nahoře vedle sebe a ne pod sebou, jejich ústa dole a budou umístěna vodorovně,“ řekla na to Stará Kojotice. “Souhlasím také, že by lidé měli mít prsty, ale mít deset prstů na ruce by bylo příliš nepraktické. Budou mít na každé ruce pět prstů.“
Měla jsi poslední slovo,“ řekl na to Starej Kojot.
Pokračovali v chůzi a nakonec přišli k řece, kde Starej Kojot řekl:
Rozhodněme se nyní o životě a smrti. Uděláme to takto: Hodím tohle suché bizoní hovno do řeky. Pokud zůstane na hladině, tak když lidé zemřou, po čtyřech dnech opět ožijí a budou žít navěky.“
Starej Kojot hodil trus do vody a ten zůstal na hladině.
Také si myslím, že bychom se měli rozhodnout tímto způsobem,“ pravila Stará Kojotice. “Ale já použiju místo trusu kámen. Hodím kámen do řeky a pokud zůstane na hladině, pak se lidé, když umřou, po čtyřech dnech vrátí a budu žít navěky. Pokud se potopí, pak se lidé, poté co zemřou, už nevrátí.“
Stará Kojotice hodila kámen do řeky a ten se potopil.
Takto to má být,“ řekla Stará Kojotice. “Kdyby lidé žili věčně, zaplnili by Zemi a nebylo by zde dost jídla. Takto se lidé naučí soucitu.“
Starej Kojot neřekl nic.
Čas plynul a Stará Kojotice porodila dítě. Ona i Starej Kojot to dítě velice milovali a byli šťastní.
Jednoho dne však dítě onemocnělo a zemřelo. Tehdy Stará Kojotice přistoupila ke Starýmu Kojotovi.
"Vraťme se k našemu rozhodnutí ohledně smrti,“ řekla.
Ale Starej Kojot zavrtěl hlavou. “NE. Měla jsi poslední slovo.“
Přeložil Jaroslav A. Polák
Zdroj: zdTo by bylo dobré,“ odvětila Stará Kojotice. “Jak to učiníme?“

"Byl to můj nápad, takže já budu mít první slovo,“ řekl Starej Kojot.

"Může být,“ souhlasila Stará Kojotice. “Pokud ovšem já budu mít poslední slovo.“

Pak chvíli chodili po světě a dívali se na věci. Nakonec Starej Kojot řekl:

"Muži budou lovci. A kdykoli budou chtít zastřelit zvíře, tak zavolají a ono přijde.“

"Také si myslím, že by se muži měli věnovat lovu,“ pravila Stará Kojotice. “Ale pokud by ke zvířatům přicházeli takhle snadno, život lidí by byl příliš jednoduchý. Zvířata před nimi budou utíkat a schovávat se. Tak to bude pro lovce těžší, ale učiní je to chytřejšími a silnějšími.“

"Měla jsi poslední slovo,“ řekl na to Starej Kojot.

Pak zase chvíli chodili a Starej Kojot opět něco řekl: “Přemýšlel jsem o tom, jak budou lidé vypadat. Budou mít oči na jedné straně obličeje a ústa na druhé. Jejich ústa i oči povedou odshora dolů. A budou mít na každé ruce deset prstů.“

"Také si myslím, že by lidé měli mít oči a ústa umístěná na obličeji, ale jejich oči budou nahoře vedle sebe a ne pod sebou, jejich ústa dole a budou umístěna vodorovně,“ řekla na to Stará Kojotice. “Souhlasím také, že by lidé měli mít prsty, ale mít deset prstů na ruce by bylo příliš nepraktické. Budou mít na každé ruce pět prstů.“

"Měla jsi poslední slovo,“ řekl na to Starej Kojot.

Pokračovali v chůzi a nakonec přišli k řece, kde Starej Kojot řekl:

"Rozhodněme se nyní o životě a smrti. Uděláme to takto: Hodím tohle suché bizoní hovno do řeky. Pokud zůstane na hladině, tak když lidé zemřou, po čtyřech dnech opět ožijí a budou žít navěky.“

Starej Kojot hodil trus do vody a ten zůstal na hladině.

"Také si myslím, že bychom se měli rozhodnout tímto způsobem,“ pravila Stará Kojotice. “Ale já použiju místo trusu kámen. Hodím kámen do řeky a pokud zůstane na hladině, pak se lidé, když umřou, po čtyřech dnech vrátí a budu žít navěky. Pokud se potopí, pak se lidé, poté co zemřou, už nevrátí.“

Stará Kojotice hodila kámen do řeky a ten se potopil.

"Takto to má být,“ řekla Stará Kojotice. “Kdyby lidé žili věčně, zaplnili by Zemi a nebylo by zde dost jídla. Takto se lidé naučí soucitu.“

Starej Kojot neřekl nic.

Čas plynul a Stará Kojotice porodila dítě. Ona i Starej Kojot to dítě velice milovali a byli šťastní.

Jednoho dne však dítě onemocnělo a zemřelo. Tehdy Stará Kojotice přistoupila ke Starýmu Kojotovi.

"Vraťme se k našemu rozhodnutí ohledně smrti,“ řekla.

Ale Starej Kojot zavrtěl hlavou. “NE. Měla jsi poslední slovo.“

Přeložil Jaroslav A. Polák

Zdroj: ZDE

Tento příběh můžete komentovat ZDE.

Addendum: pohled očima nevinnosti