Když jsem poprvé otevíral pokračování skvělé románové Jozefa Kariky, trochu jsem se obával, že nebude tak dobré, jako kniha první, nicméně mé obavy se ukázaly jako liché. Autor udržel vysoko nastavenou laťku a dává čtenáři možnost setkat se tváří v tvář s dalšími dimenzemi zla.
Jak jsem již napsal v recenzi první knihy, pokládám Karikovo uchopení mafiánského tématu za (mimo jiné!) svého druhu pokračování jeho knih Zóny stínu a Brány Meonu, v nichž se problematikou zla zabýval z okultního hlediska. Tak, jako v díle prvním, i zde se setkáváme s panoptikem děsivých démonů, kteří však nemají podobu entit z okultních spisů či hororových a fantasy knih, nýbrž podobu lidskou – což je činí mnohem děsivějšími. A není přitom zvlášť podstatné, zda „doopravdy“ existují nějaké okultní či jinak nadpřirozené entity, protože, jak zaznívá ve skvělé hře Jiřího Suchého Dr. Johann Faust: „[Ďábel] neexistuje, já vím, ale vtip je v tom, že existujou jeho skutky, a ty jsou daleko horší, než on sám. Ďábel sám je nula. Princip zla a nic víc. Ale ty jeho skutky, Johanne, ty žijou. A je jich plnej svět a jde z nich strach.“
I tentokrát se tedy setkáváme s Karikovým alteregem – Michalem Harvanem, který na konci prvního dílu odhodil své lidství a stal se přízračným vládcem Ružomberku. Netuší však, že jeho mentor Peter Štarch nevychoval coby svého nástupce jen jeho. Ve stínech se skrývá vyrovnaný soupeř, chystající se Harvana pokořit a zničit. A jako nástroj neváhá využít zamindrákovaného sadistického sériového vraha, jehož instinkty a specifický talent jej předurčují k úspěšnému vykonání těch nejbrutálnějších poprav.
To, s čím se na stránkách Času dravců setkáváme, je současně šachová partie a mocenský boj démonů v pekle; vskutku to na mě působí jako příběhy o ďáblech bojujících o Luciferův trůn! Zlo se střetává se zlem, úchylka s úchylkou, nikdo už není normální. Figurky na šachovnici jedna po druhé padají, často v krutých bolestech a zmasakrované k nepoznání. Bolest je leitmotivem knihy – a to jak ta fyzická, tak i duševní. Je v této situaci ještě množné mluvit o normálních lidských emocích? O přirozených citech? Překvapivě ano. Setkáváme se s nimi především v rekapitulacích vracejících se k rozhovorům Harvana se Štarchem. Ten si, na rozdíl od svých dvou „studentů“, dokáže udržet od moci odstup. Vnímá ji jako hru, ale nenechává ji, aby jej ovládla. Proto dokáže být i lidský. Naučí se tomu i Harvan? Dokáže najít cestu ke svému lidství po tom všem, co udělal? Možná ano – a nástrojem se stane, dosti symbolicky, prostitutka (gnostická padlá Sofie?).
Když jsem bral Čas dravců do ruky, obával jsem se především toho, že zde už není dostatek prostoru pro další vývoj hlavního hrdiny. Jozef Karika mě však velmi příjemně překvapil. I na „druhé straně“, v mrazivém pekle, jež čiší Harvanovi z očí, je prostor pro hrdinovo hledání sebe sama. Je v tom trocha naděje, řekl bych, ale nebojte se, Čas dravců rozhodně není knihou o napravení hříšníka. Spíše na bravurně vylíčené psychologii zatracenců ukazuje různé podoby zla, lidskosti a nelidskosti ve vzájemných kombinacích. Přesto však čtenář hlavnímu hrdinovi paradoxně fandí – a to ne proto, že by bylo jakkoli relativizováno zlo, ale proto, že Harvan je v této knize v právu. Čtenář tak má možnost vychutnat si svým způsobem vnitřně rozpornou emoci, kdy fandí mnohonásobnému vrahovi a cynickému uchvatiteli moci proti jinému mnohonásobnému vrahovi, jenž o cynické uchvácení moci usiluje!
Nebudu prozrazovat nic z děje, jen poznamenám, že pokud přirovnáme souboj o moc v Ružomberku k šachové partii, pak se v závěru knihy dočkáme koncovky hodné velmistra! S tak brilantním vyústěním jsem už dlouho nikde nesetkal. Smekám!
Jozef Karika je výborný a strhující vypravěč – při četbě knihy častokrát zbystřil i můj profesionální zájem a v duchu jsem si poznamenával, jaké techniky autor používá a co bych se od něj mohl naučit. Je toho dost.
Opět se v souvislosti s touto knihou objevuje otázka realističnosti, tedy nakolik kniha odráží skutečné poměry. Myslím, že oproti prvnímu dílu se toto pokračování již odpoutává od „skutečné“ reality ve prospěch světa příběhu, který nicméně nikde ani na okamžik nezaskřípe. Nicméně hlavní otázky, jež tato kniha řeší, jsou spíše psychologického než sociálního charakteru, i když ty se zde samozřejmě objevují také, zejména v reminiscencích rozhovorů Harvana s jeho mentorem Štarchem, které lze mimo jiné chápat i jako pojednání o mužnosti.
Přemýšlím, nakolik autorovi jeho knihy slouží jako forma autoterapie, jako práce s osobními démony. Což čtenáře, či přinejmenším čtenáře, jako jsem já, inspiruje k rozjímání o vlastních osobních démonech a o tom, jak s nimi naložit – literárně či jinak.
Čas dravců je velmi inspirativní kniha s velkým iniciačním potenciálem pro každého, kdo se odváží pohlédnout zlu do očí i když tuší, že tam může zahlédnout sám sebe. Takový pohled bývá děsivý, ale je také cestou, jak se stát lepším člověkem, protože, jak řekl autor v jednom rozhovoru, dobro je třeba konat a o zlu je třeba přemýšlet.
KARIKA, Jozef. V tieni mafie II – Čas dravcov. Bratislava : Ikar, 2011. 231 stran.
Pozn.: Tato kniha zatím nevyšla v češtině a zda se tak stane závisí na tom, jak se bude prodávat první díl. Nicméně pokud čtete slovensky (pro čtenáře mé generace a staršího to jistě nebude problém, pro mladší možná ano), kupte si oba díly v originále ;-)
Recenze třetího pokračování se zde brzy objeví, ale předem upozorňuji, že – na rozdíl od prvních dvou – jsem z něj měl poněkud rozpačitý pocit.
***
Své připomínky, polemiku, podněty a náměty adresujte prosím na autorův e-mail kojot333@gmail.com
