To je samozřejmě nasnadě a upřímně řečeno následující úvahy mi znějí v hlavě už pěkně dlouho, nicméně aktuální teroristické útoky ve Francii jsou více než dobrým důvodem tuto úvahu konečně napsat.
Je třeba zničit démona jménem Daeš, tedy Islámský stát. Vojensky, tvrdě a bez milosti. Aby toho bylo dosaženo, je ovšem nutné zcela změnit současnou strategii zúčastněných mocností založenou na tom, že si každá hraje víceméně na vlastním písečku a upřednostňuje své partikulární mocenské zájmy. Je čím dál zjevnější, že taktika typu „Budu podporovat své kámoše, útočit na jejich protivníky a čas od času shodím pár bomb na pozice Islámského státu, aby se neřeklo...“ jen prodlužuje syrskou občanskou válku a skutečnému nepříteli působí jen zanedbatelné škody. Také je třeba razantně odsoudit přístup, kdy některý z hráčů účastnících se války v Sýrii počítá s IS jako s potenciálním spojencem, třeba i jen v tom smyslu, že dá IS volnou ruku ve chvíli, kdy tento bojuje s protivníkem, který „není kámoš“.
Je třeba si uvědomit, že IS není jen „jeden z hráčů“, nýbrž anticivilizační síla, která se svým sebepojetím zcela vymyká i těm nejvolněji chápaným pravidlům současné globální civilizace. IS je ten typ agresora, jehož je nutno prostě zcela bezpodmínečně eliminovat a jehož zničení by mělo být nejvyšší prioritou všech, tedy i těch, kteří v syrském a jiných konfliktech stojí proti sobě.
Sama existence IS poukazuje na nutnost návratu k hodnotové hierarchii při posuzování spojenců a nepřátel, bez diferencovaného způsobu posuzování světových zel jsme totiž ztraceni. IS je možné porovnat s nacistickým Německem a je třeba zaujmout stejný postoj, který zaujal Winston Churchill, když řekl, že proti Hitlerovi by se spojil i s ďáblem.
Právě hodnotové hierarchie se současné naší i globální civilizaci, zdá se mi, jaksi nedostává. Vypadá to, jako by dnes měl každý nepřítel stejnou váhu a soustředění se na partikulární zájmy brání účinnému řešení situace. Churchill se proti Hitlerovi spojil se Stalinem. Neudělal to proto, že by mu byl Stalin sympatický, ve skutečnosti vnímal stalinistický Sovětský svaz za významného nepřítele všeho, čemu věřil, ale správně pochopil, že zničení nacistického Německa je prostě absolutní prioritou, jíž je třeba podřídit všechno ostatní.
Islámský stát je anticivilizace takového kalibru, že prakticky všechny ostatní režimy, jakkoli autoritářské či diktátorské, jakkoli odporné, se v kontrastu s ním jeví jako přijatelné. Nejen třeba autoritářské Rusko, ale i tak absolutistický a totalitní režim, jaký panuje v Saúdské Arábii, lze (a je třeba) ve srovnání s Daeš chápat jako, řekněme, únosné. Už jen proto, že jejich představitelé jsou schopni si sednout k jednacímu stolu a na něčem se dohodnout.
Nejsem pacifista, ale jsem hluboce přesvědčen, že většině válek je možné (a vhodné) se vyhnout, pakliže je možné vyjednávat. Většinu válek moderních dějin navíc pokládám přímo za zločinné. Ale tak, jako kdysi nacistické Německo, je dnes IS subjektem, s nímž vyjednávat nelze. Zde prostě neexistuje žádný skutečný společný jmenovatel, žádný prostor pro dohodu.
Daeš je zlo, které může být poraženo – a navíc mnohem snáze a rychleji, než nacistické Německo. Ale je třeba změnit přístup. Je třeba, aby světové i lokální mocnosti odložily všechny své dosavadní spory na později a sjednotily na společném postupu jako mezinárodní společenství pod garancí OSN. Pakliže i po zničení IS zůstanou jejich rozepře aktuální, mohou se znovu začít mydlit mezi sebou, i když mám takový pocit, že vzájemná spolupráce v boji proti většímu zlu může vést k otevření dosud neexistujících diplomatických možností, jak jejich vzájemné spory urovnat.
Rozumím tomu, že je mnohdy těžké hledat společnou řeč, ale Druhá světová válka ukázala, že to lze. Pokud si byli ochotni podat ruku Churchill a Stalin, tak ať mi nikdo neříká, že si nemohou podat ruku Obama s Putinem, nebo že Saúdská Arábie a Írán, coby krajně znepřátelené lokální mocnosti, nemohou být schopny aspoň dočasně spolupracovat. Zde by mohla sehrát pozitivní roli prostředníka i Evropská unie. NATO by zase mohlo umravnit Turecko, co se Kurdů týče.
Nemůžeme prostě pokračovat tak jako dosud, tedy útočit na Daeš spíše jaksi mimochodem a sem tam dát Kurdům nějaké zbraně. Situace je příliš vážná. Zničení IS je nutné nejen vzhledem k riziku jeho destruktivních operací v Evropě, ale i proto, že IS je jednou z hlavních příčin uprchlické vlny z Blízkého Východu.
Můžeme diskutovat o tom, jaké jsou příčiny, které vyvolaly démona, a jak se jim do budoucna bránit (například nevyzbrojovat radikály jen proto, že máme aktuálně společného nepřítele!), ale v této chvíli to není podstatné – stejně jako v roce 1939 nebylo podstatné hloubat nad příčinami, jež vynesly Hitlera k moci. Na analýzy bude času dost později. Nyní je třeba jednat.
