Včera jsem zaregistroval, že se Hamásu podařilo trefit raketou Tel Aviv v odvetě za to, že se Izraelcům podařilo trefit vůdce Hamásu, načež od středečních čtyř hodin odpoledne Izrael shodil na Gazu 227 bomb, Hamás za stejnou dobu odpálil na Izrael 198 raket. Zemřeli tři Izraelci a 18 Palestinců, včetně ročního dítěte. Obětí bude pochopitelně stále přibývat. Tolik fakta.
Podstatnější je ale z mého hlediska (protože tento konflikt opravdu nejsem schopen vyřešit) to, jakým způsobem se k tomu postavili lidé jinde, třeba u nás. Stejně, jako v místě konfliktu, staví zdi ověnčené ostnatými dráty, byť, naštěstí, pouze metaforické, a řídí se onou devastující bipolární logikou, kdy si zvolí stranu, jíž budou fandit, a bojují proti těm, kdo si zvolili stranu opačnou. Světlo a tma, dobro a zlo, právo a bezpráví, všechno je tak jasné!
„Jen jim to nandejte, rozbijte jim držky, srovnejte jim domy se zemí, pozabíjejte jim děti, všichni jsou vinni, protože jsou to agresoři a nic jiného si nezaslouží, když se kácí les, létají třísky, je třeba tvrdost!“
Ale je tomu skutečně tak? Je opravdu jasné, kdo je agresor, kdo je oběť, kdo má jaké právo na území a z jakých důvodů, kdo si začal a kdy? Nebo je tomu spíše tak, že celý konflikt má všechny charakteristiky typické krevní msty, kdy už často vůbec nezáleží na tom, co bylo kdysi, protože se zas a znovu mstí nové a nové činy až k naprostému vyčerpání?
Řekněme to jasně a zřetelně: V té oblasti se ve velkém množství vyskytují lidmi vytvořené předměty, jež byly záměrně vyrobeny k zabíjení lidí. A tyto předměty jsou oběma stranami také k zabíjení lidí používány a to i k zabíjení lidí nevinných a nezúčastněných. Každý, kdo vystřelí raketu nebo shodí z letadla bombu, přičemž cílem je civilní oblast, ví, že existuje nezanedbatelná pravděpodobnost, že zabije někoho, kdo o žádný konflikt nestojí, kdo chce prostě jen v klidu a míru žít. Uznávám, že v dějinách nastávají situace, kdy lze takový počin označit za nutné zlo, ale nutné zlo je pořád zlo. A zlu se nefandí.
Je to Gordický uzel vzájemné nedůvěry, vendety a násilí. Ani jedna z obou stran není „dobrá“, obě strany porušují lidská práva, obě strany zabíjejí děti. Spíše než si vybírat stranu, za níž v našich luzích a hájích „kopat“ (a vytvářet tak nové a nové bariéry mezi lidmi), bych v této situaci doporučil otevřít srdce raději „neválečnickým“ emocím, jako je soucit a smutek, neboť ty jsou v tomto případě rozhodně namístě.
Pozn.: Tato glosa se netýká těch, kdo jsou v celé věci osobně angažováni například proto, že z té oblasti pocházejí a jedna ze stran jim zabila někoho blízkého atp. – takovým lidem opravdu nejsem povolán „promlouvat do duše“ – a uvědomuji si to!, ale jen těch, kdo to sledují zpovzdálí.
K této glose můžete diskutovat jak přímo pod článkem,
tak i anonymně, ale pouze slušně, ZDE.
