Herec a popularizátor filosofie Oliver Thorn si v jednom z videí na Philosophy Tube klade sugestivní otázku Who should Superman save? Neumírá v příbězích u Supermanovi až příliš mnoho lidí zbytečně v důsledku jeho nečinnosti?
Superman je bezpochyby moderním prototypem superhrdiny. Na rozdíl od těch, kteří následovali, a jejichž schopnosti jsou různě omezené, disponuje nezpochybnitelnou, z lidského pohledu bezesporu božskou mocí. Proč tedy tráví tolik času v převleku za roztomile neohrabaného Clarka Kenta? A ano, Clarka Kenta skutečně lze označit za převlek, protože reálná Supermanova identita není lidská, ale kryptonská.
Superman zachraňuje lidi a koná mnoho dobrého, jistě, ale různých neštěstí se na světě odehrává tolik, že i kdyby pracoval 24 hodin denně, nebyl by ani on schopen vše napravit. Přesto by mohl, pokud by rezignoval na svou (předstíranou?) lidskou identitu, zabránit mnoha dalším tragédiím…
Oliver rozvíjí různé otázky spojené s etickými závazky, zejména s ohledem na příspěvek filosofa Petera Singera, a jeho příspěvek k těmto otázkám (rozumíte-li anglicky) rozhodně stojí za zhlédnutí.
Možnost, která v příspěvku zazněla, je, že Supermanova lidská identita mu dává lidskou perspektivu, bez níž by nemohl být tím, kým je. Rád bych tuto myšlenku dále rozvedl, protože nám příběh v tomto ohledu sděluje něco skutečně podstatného.
Samozřejmě, že primární důvod, proč má Superman, stejně jako ostatní hrdinové, dvě identity, je vypravěčský – příběh o Supermanovi jako o stroji na zachraňování lidí by stál za starou bačkoru. Je to právě lidská stránka hrdiny, superhrdinu nevyjímaje, která umožňuje čtenáři či divákovi ztotožnit se s protagonistou děje. To ovšem neznamená, že se jedná o pouhý kalkul, že bychom se s takovým vysvětlením měli spokojit. Konec konců – už to, že instinktivně, byť nereflektovaně, chápeme, že Superman dobrý je, i když zachrání méně lidí, než by teoreticky mohl, naznačuje, že příběh odpovídá našim etickým intuicím.
Teprve když reflektovat začneme, položíme si otázku, jíž si položil Oliver Thorn. Pak je ale zapotřebí v úvahách pokračovat. Co když je pro Supermana potřeba být alespoň po určitou dobu člověkem, prožívat vřelé city k Lois Lane, bavit se s lidmi na lidské úrovni atd. stejně nezbytná, jako potřeba jíst, pít, dýchat a spát (po způsobu, jakým to kryptoňané dělají). Co když musí dýchat a vydechovat lidství, aby vůbec mohl být Supermanem tak, jak ho známe? Kým by vlastně byl, kdyby tak nečinil?
To nás ovšem přivádí k úvaze o tom, proč se neprosadily dokétistické o Kristu. Jedná se o myšlenky, které se objevovaly v prvních křesťanských stoletích, podle nichž byl Ježíš Kristus na zemi jen zdánlivě, duchovně, a stejně zdánlivá byla i jeho smrt na kříži. Neujalo se to a je zjevné proč. Je to právě zkušenost Ježíšova zakoušení lidství až na dřeň, fakt, že v životním příběhu tesaře v Nazaretu poznáváme Boha, to, co nás na evangeliu nikdy nepřestane fascinovat bez ohledu na to, zda se pokládáme za věřící či nikoli.
Je to právě ono prolnutí nadlidského s lidským, co nás na superhrdinech niterně oslovuje, a co konec konců vedlo v průběhu dějin tolik lidí k přitakání evangeliu.
Co to však vlastně znamená pro nás? K čemu je dobré zabývat se etickými dilematy Supermana? Nemáme dost svých skutečných starostí a dilemat?
Téma je od naší životní zkušenosti odtažité jen zdánlivě. Otázka, koho všeho by mohl či měl Superman zachránit, kdyby se nevěnoval pošetilým lidským činnostem, je jen zvýrazněním našich vlastních dilemat. Jak máme nakládat se svými schopnostmi, zdroji a svou mocí? Kolik dětí bychom mohli zachránit, kdybychom žili o něco skromněji a investovali nadbytečné peníze do léčby nemocí v rozvojových zemích? Kolika lidem kolem sebe bychom mohli pomoci, kdybychom byli dokonalejší, kdybychom zatnuli zuby a věnovali se jim na úkor svých jiných potřeb, kdybychom byli… více lidští? méně lidští? Co to vlastně znamená být dokonalý? Dělat vše správně? Rozdat se pro druhé? Někteří lidé si to myslí, zkoušejí to a obvykle brzy vyhoří a ztroskotají.
Dokonalost lidství, jíž nikdy nedosáhneme, ale je úctyhodné tím směrem mířit, je dle mého soudu dvoudimenzionální: Nemá konec konců každý z nás v sobě kousek Supermana a kousek Clarka Kenta? Tedy svou silnou a svou křehkou část? Věřím, že ano, a věřím, že je třeba o obě pečovat a obě rozvíjet. Proto jsem přesvědčen, že Superman si počíná správně a že v příbězích jemu věnovaných svým etickým závazkům nic dlužen nezůstává.
