Před časem jsem zde zveřejnil jako seriál vyprávění o zkušenostech z pobytu v blázinci a konec zůstal ještě otevřený v tom smyslu, že si domlouvám práci, ale ještě ji nemám. Tož: A už ji mám! :-)
Poznámka: Pro tento článek není zase tak důležité, zda čtenář četl předchozí povídání, ale pokud vás téma pobytu na psychiatrii či obecně téma depresivního onemocnění zajímá, zde jsou mé předchozí články Osmnáct let dlouhá cesta do blázince, Dva měsíce v blázinci – část 1. - Oddělení 22, Dva měsíce v blázinci – část 2. - Oddělení 24, Dva měsíce v blázinci – část 3. - Oddělení XII, stanice 23, Dva měsíce v blázinci – Epilog (aneb Co bylo dál)
---
OK, takže práce: Asi jste si všimli, že jsem v lednu nic nenapsal, je tomu tak proto, že tedy fakt konečně mám tu slíbenou práci a tudíž i míň času - a měl jsem jiné priority. Ale pokládám za patřičné konečně něco napsat.
Je to skvělá práce. Fakt. Když o tom tak přemýšlím, asi nikdy jsem nebyl tak konstantně spokojený v práci, jako jsem teď. Jak jsem zmínil posledně, jedná se o demontáž vyřazených elektrospotřebičů, jako jsou počítače, set-top boxy, CD a DVD mechaniky atd.
Firma vykupuje ten šrot, ten rozebíráme, když je z toho něco k dalšímu použití, otestuje to vždy usměvavý a zcela záhadný hardwarový mág Vašek a funkční věci pak putují do repasovaných počítačů, které dává dohromady. Zbytek se rozmontuje na fidloprčičky, které se roztřídí dle převažujících materiálů a dále se prodají s nějakým tím ziskem. Je to typická manufaktura, žádné stroje, jen nástroje, má to ducha 18. století, když na to přijde.
Majitelé, Petr a Pavel, jsou dva mladí mužové, kteří ztělesňují to, jak si pravičáci představují kapitalisty (rozuměj – všechny kapitalisty): Nesou zodpovědnost, tvrdě pracují a jsou hodní na zaměstnance. Takže, ač komunista, nemám sebemenší problém vzdát se v jejich prospěch nějaké té nadhodnoty – zaslouží si ji plným právem. Mám fakt takovou kliku, že i Pánu Bohu musím poděkovat, zvláště když si s kolegou povídáme o tom, co zažil jinde.
Kolega Milan, zatím jediný, ale ještě nějací zaměstnanci se prý časem objeví, bývalý havíř a dřevorubec z rázovitého bezručovského Severu, mě potěšil tím, že není žádný trouba a dobře se s ním povídá. Já jsem ho taky potěšil tím, že nejsem trouba. Cajk!
Práce je to rozmanitá (rozuměj: Nezatěžuje pořád tytéž tělesné partie.), fyzicky občas docela náročná, ale zvládám ji – přece se nenechám zahanbit nějakým dřevorubcem! :-)
Na pracovišti panuje permanentně re-organizovaný chaos, takže si tam připadám jako doma. Atmosféra starého domu na Bratislavské (pro některé cimprlichy „no-go zóna“, pro mě esence nefalšovaného lidství), zvláště pak večer, nemá chybu. Kdybych věřil na duchy, asi bych je tam viděl. A nelze vyloučit, že na ně v tom prostředí věřit zase začnu.
Věnuji-li se v práci činnosti, kterou mám zautomatizovanou, hodně přemýšlím. Někdy možná až příliš, to se mi pak vracejí různé věci z minulosti, které mě trápí, ale postupně se to lepší. Možná je to jakási forma duchovní očisty.
Jen si musím najít čas, kdy o tom, co mi přichází na mysl, psát, ale to přijde. Takže zatím takto.
Mějte se fajn jako já!
