Tento příběh jsem napsal před šestnácti lety jako poetickou reflexi tehdejšího stavu mé duše. Když o tom tak přemýšlím, nic se v tomto směru nezměnilo, platí, alespoň pro mne, stejně tak i dnes.
Západ slunce na severním pólu Zdroj: Photobucket
Později jej moje kamarádka Sierra Dawn Stoneberg přeložila do angličtiny a můj kamarád Dalibor Vrba do portugalštiny (celá sbírka mých textů v portugalštině je je stažení ZDE). Takže pokud se o ni budete chtít podělit s někým, kdo text uvítá v angličtině, máte možnost, protože sem přidávám i anglickou verzi, znáte-li někoho, kdo ocení mé mikropovídky v portugalštině, budu jedině rád, pokud mu pošlete výše nabídnutý překlad portugalský.
---
Bohové a zázrak
Jsou chvíle, kdy nad Olympem vyjde současně Slunce a Hvězda. To pak bohové pozvedají hlavy a zírají na tu nádheru. Neboť jen jednou za Aeon zář Slunce, aniž by ztratila cokoli na svém lesku, dovolí Hvězdě, aby poctila nebešťany svou nádherou i v poledne.
Jsou chvíle, kdy se nad Olympem stane zázrak, na nějž i bohové v úžasu zírají. I vzlétnou do výše, aby se té dvojjediné bytosti dotkli. V té chvíli však vše zahalí temnota a mrazivou hlubinou vesmíru zaznívá jen zvonivý smích, který na chvíli přehluší hudbu sfér, pak i ten utichá a bohové zůstanou sami.
Vrátí se zpět do svých honosných sídel i temných kobek a navzájem si do bláznů spílají. Potom uklidní se a žijí jako dřív. Tvoří světy a vládnou jim dle své Vůle, milují se a tančí, zpívají a radují se… v duších však cítí Prázdnotu, kterou nedokáží vyplnit.
Nakonec zapomenou; i bohové zapomínají.
(1997)
The Gods and the Miracle
There are those times when over Olympus rise simultaneously the Sun and the Star. And the gods raise up their heads and gaze upon them in their glory. For it is only once in an Aeon that the rays of the Sun, without the loss of the least part of their luster, allow the Star to grace the denizens of heaven with its beauty at midday.
There are those times when over Olympus a miracle occurs upon which even the gods gaze in wonder. They soar up into the heights to touch the duo unique. In that moment, all is lost in darkness, and the depths of the universe ring with bell-like laughter which in that moment drowns the song of the spheres and then is silenced. The gods remain alone.
They return once more to their honored abodes and to their dark cells and drive each the other unto insanity. Then they calm and live on as before. They create worlds and rule them according to their Wills, make love and dance, sing and rejoice… in their souls, however, they feel an emptiness which they are helpless to fill.
In the end, they forget. Even gods forget.
(1997)
(Translated by Sierra Dawn)
Deuses e Milagre
Há momentos, nos quais aparece, sobre o monte de Olymp, o Sol e a Estrela no mesmo instante. É a altura em que os Deuses erguem as cabeças e olham, pasmados, aquela maravilha. É que acontece apenas uma vez por Aeon que a aurora do Sol permite à Estrela iluminar os celestes também ao meio-dia, sem o Sol perder o seu brilho. Nem um bocadinho dele.
Há momentos, nos quais nos defrontamos, sobre o monte de Olymp, com um milagre que assombra os próprios Deuses. Ficam mesmo admirados. E, então, voam acima para tocarem esse ser duplo. É neste comenos que tudo se torna envolvido em trevas e pela frígida profundidade do Universo ressoa apenas um riso tilintante, mas mais alto do que a música da órbita. Aos poucos, também, o riso emudece e os Deuses ficam sós.
Recolhem-se às suas sedes esplêndidas e/ou aos seus calabouços tenebrosos, insultam-se mutuamente, soltando injúrias, titulando-se de tolos. Passado algum tempo acalmam-se e voltam à sua vida do antigamente. Criam mundos, governando-os em conformidade com a sua querença. Fazem amor, bailam, cantam, divertindo-se… Mas sentem um profundo Vazio nas suas almas, não conseguindo supri-lo.
Acabam por deslembrar-se; os Deuses também esquecem.
(1997)
(Vertido por Dalibor Vrba)
