Minarety se rozzářily v prvních paprscích vycházejícího slunce a volání muezzinů vybízelo k ranní modlitbě. Město se probouzelo. I princ Ashab vzdal Bohu chválu, ale jeho myšlenky se již upínaly k nastávajícímu lovu. Brzy poté vyrazila jeho družina z městské brány.
Ashab a lvice (povídka)
Minarety se rozzářily v prvních paprscích vycházejícího slunce a volání muezzinů vybízelo k ranní modlitbě. Město se probouzelo. I princ Ashab vzdal Bohu chválu, ale jeho myšlenky se již upínaly k nastávajícímu lovu. Brzy poté vyrazila jeho družina z městské brány.
Ashab lov miloval. Divokou jízdu po sluncem zalitých pláních, prchající stáda i šípy, hledající své cíle.
Toho dne však neměl štěstí. Unavení jezdci dlouho nemohli narazit na kořist. Až k večeru spatřili nevelkou skupinu gazel, která se okamžitě dala na útěk. Princ vystřelil a skolil jednu z nich.
Najednou z malého hájku vyskočila lvice a strhla gazelu, již poranil jeden z lovců. Ashab na ni okamžitě zamířil. Šelma se výhružně vztyčila nad svou kořistí. Byla krásná. Krásná a vznešená. Její zářící oči se střetly s jeho. Dlouho tak na sebe bez hnutí hleděli.
Pak princ sklonil luk a gestem tak přikázal i ostatním.
"Proč jsi ji nezabil, princi," zeptal se po návratu domů Alí, jeho přítel.
"Je tak krásná," odvětil zamyšleně Ashab. "Bylo by jí škoda."
Alí souhlasně pokýval hlavou.
"Chytím ji," pokračoval princ. "Bude perlou otcova zvěřince – a já se pak z její krásy budu moci radovat stále."
"Pak jsi ji měl raději zabít," pravil smutně Alí.
Den co den vyjížděl Ashab na lov vyzbrojen vrhací sítí. Doprovázelo jej jen několik nejzkušenějších lovčích. Celou jeho vůli ovládla tato nová posedlost. Nezměrná touha šelmu vlastnit.
Nakonec ji opět spatřil. Připravil si síť a vyrazil. Jeho skvěle vycvičený kůň se rozběhl vstříc nebezpečné šelmě, ale zvířata jeho lovčích se plašila a odmítala se ke lvici přiblížit. Ashab zastavil. Nechtěl zbytečně riskovat svůj život. Vrátili se tedy do paláce.
"Lva musíš chytat do pasti, můj synu," poučoval Ashaba otec.
"Ale tam se může chytit kterýkoli lev ze smečky, a já chci jen ji," namítl princ.
"Musíš být trpělivý. Pozoruj ji. Její zvyky, místa – kam chodí lovit, kam pít... Místa, kde je ráda sama..."
A tak vyjížděl mladý princ pozorovat svou oběť. Poznal její zvyky, ukládal je v sobě a přemýšlel.
Bojovala se ze všech sil, past však byla příliš pevná. V Ashabových očích se usadil plamínek sveřepé krutosti. Lvice slábla. Cítila, že se nedokáže Ashabově touze, vtělené do umně nalíčené pasti, ubránit...
Ležela v kleci. Když přišel její pán, pozvedla hlavu a upřela na něj oči, jež v šeru zvěřince ztratily svoji zář.
"Jsi moje," šeptal princ a opájel se zvukem těch slov. "Jenom moje..."
A hodil do klece kus masa.
Odvrátila se od nabídnuté potravy a ulehla v koutě.
"Však ty vyhládneš," ušklíbl se Ashab a odešel.
Dny plynuly, ale zajatá lvice se potravy netkla.
"Žer!" křičel na ni princ. "Musíš! Chceš snad chcípnout!"
Cítila pach syrového masa, nelákal ji. Slyšela křik, nerozuměla mu.
"Žer..."
Alí smutně hleděl na netečně ležící šelmu a naslouchal bzučení much, které jediné měly z její potravy užitek. Potom se otočil a vydal se do princových komnat.
"Vrať jí svobodu, můj pane," prosil s úzkostí v hlase.
"NE!" vykřikl princ. "Je má!"
"K čemu ti bude... mrtvá?"
"Však ona přijde k rozumu!"
V noci, po večerní modlitbě, se Alí opět vydal do zvěřince. Zasunul louč do otvoru ve zdi a přistoupil ke kleci.
"Pomůžu ti," šeptal, když otevíral dvířka do klece. "Přece tu neumřeš..."
Slyšela jeho konejšivý hlas, nerozuměla mu. Viděla cestu ke svobodě, nelákala ji.
"Běž, utíkej. Jsi slabá, ale dokážeš to," prosil Alí.
Vstoupil do klece a opatrně lvici pohladil.
"No tak, vstávej..."
Do jeho duše se vkrádalo zoufalé vědomí, že přišel pozdě. Pokusil se šelmu nadzvednout, ta ale zasyčela a sekla ostrými drápy. Alí uskočil a sevřel si krvácející ruku.
"Milosrdný Bože, nenech ji zahynout!" vykřikl do ticha. Pohlédl na jasnou krev, stříkající z přetržené tepny, a klesl na kolena.
"Chtěl mi ji ukrást!" běsnil Ashab. "Ale tys ho potrestala, má krasavice! A neutekla jsi."
Když sluhové obezřetně vytahovali mrtvého z klece, lvice se ani nepohnula. Ještě dlouho k ní princ hovořil, než si uvědomil, že šelma nedýchá.
"Jak jsi mi to mohla udělat?" zasténal.
A pak, už mnohem klidněji, přikázal:
"Stáhněte ji z kůže."
Ashab lov miloval. Divokou jízdu po sluncem zalitých pláních, prchající stáda i šípy, hledající své cíle.
Toho dne však neměl štěstí. Unavení jezdci dlouho nemohli narazit na kořist. Až k večeru spatřili nevelkou skupinu gazel, která se okamžitě dala na útěk. Princ vystřelil a skolil jednu z nich.
Najednou z malého hájku vyskočila lvice a strhla gazelu, již poranil jeden z lovců. Ashab na ni okamžitě zamířil. Šelma se výhružně vztyčila nad svou kořistí. Byla krásná. Krásná a vznešená. Její zářící oči se střetly s jeho. Dlouho tak na sebe bez hnutí hleděli.
Pak princ sklonil luk a gestem tak přikázal i ostatním.
"Proč jsi ji nezabil, princi," zeptal se po návratu domů Alí, jeho přítel.
"Je tak krásná," odvětil zamyšleně Ashab. "Bylo by jí škoda."
Alí souhlasně pokýval hlavou.
"Chytím ji," pokračoval princ. "Bude perlou otcova zvěřince – a já se pak z její krásy budu moci radovat stále."
"Pak jsi ji měl raději zabít," pravil smutně Alí.
Den co den vyjížděl Ashab na lov vyzbrojen vrhací sítí. Doprovázelo jej jen několik nejzkušenějších lovčích. Celou jeho vůli ovládla tato nová posedlost. Nezměrná touha šelmu vlastnit.
Nakonec ji opět spatřil. Připravil si síť a vyrazil. Jeho skvěle vycvičený kůň se rozběhl vstříc nebezpečné šelmě, ale zvířata jeho lovčích se plašila a odmítala se ke lvici přiblížit. Ashab zastavil. Nechtěl zbytečně riskovat svůj život. Vrátili se tedy do paláce.
"Lva musíš chytat do pasti, můj synu," poučoval Ashaba otec.
"Ale tam se může chytit kterýkoli lev ze smečky, a já chci jen ji," namítl princ.
"Musíš být trpělivý. Pozoruj ji. Její zvyky, místa – kam chodí lovit, kam pít... Místa, kde je ráda sama."
A tak vyjížděl mladý princ pozorovat svou oběť. Poznal její zvyky, ukládal je v sobě a přemýšlel.
Bojovala se ze všech sil, past však byla příliš pevná. V Ashabových očích se usadil plamínek sveřepé krutosti. Lvice slábla. Cítila, že se nedokáže Ashabově touze, vtělené do umně nalíčené pasti, ubránit.
Ležela v kleci. Když přišel její pán, pozvedla hlavu a upřela na něj oči, jež v šeru zvěřince ztratily svoji zář.
"Jsi moje," šeptal princ a opájel se zvukem těch slov. "Jenom moje."
A hodil do klece kus masa.
Odvrátila se od nabídnuté potravy a ulehla v koutě.
"Však ty vyhládneš," ušklíbl se Ashab a odešel.
Dny plynuly, ale zajatá lvice se potravy netkla.
"Žer!" křičel na ni princ. "Musíš! Chceš snad chcípnout!"
Cítila pach syrového masa, nelákal ji. Slyšela křik, nerozuměla mu.
"Žer..."
Alí smutně hleděl na netečně ležící šelmu a naslouchal bzučení much, které jediné měly z její potravy užitek. Potom se otočil a vydal se do princových komnat.
"Vrať jí svobodu, můj pane," prosil s úzkostí v hlase.
"NE!" vykřikl princ. "Je má!"
"K čemu ti bude... mrtvá?"
"Však ona přijde k rozumu!"
V noci, po večerní modlitbě, se Alí opět vydal do zvěřince. Zasunul louč do otvoru ve zdi a přistoupil ke kleci.
"Pomůžu ti," šeptal, když otevíral dvířka do klece. "Přece tu neumřeš."
Slyšela jeho konejšivý hlas, nerozuměla mu. Viděla cestu ke svobodě, nelákala ji.
"Běž, utíkej. Jsi slabá, ale dokážeš to," prosil Alí.
Vstoupil do klece a opatrně lvici pohladil.
"No tak, vstávej!"
Do jeho duše se vkrádalo zoufalé vědomí, že přišel pozdě. Pokusil se šelmu nadzvednout, ta ale zasyčela a sekla ostrými drápy. Alí uskočil a sevřel si krvácející ruku.
"Milosrdný Bože, nenech ji zahynout!" vykřikl do ticha. Pohlédl na jasnou krev, stříkající z přetržené tepny, a klesl na kolena.
"Chtěl mi ji ukrást!" běsnil Ashab. "Ale tys ho potrestala, má krasavice! A neutekla jsi."
Když sluhové obezřetně vytahovali mrtvého z klece, lvice se ani nepohnula. Ještě dlouho k ní princ hovořil, než si uvědomil, že šelma nedýchá.
"Jak jsi mi to mohla udělat?" zasténal.
A pak, už mnohem klidněji, přikázal:
"Stáhněte ji z kůže."
(napsáno někdy v létě roku 1998)
