Toho dne jsem byl v práci mrzutý. Ne příliš mrzutý, možná spíš trochu rozmrzelý. Práce mě baví, ale když máte v hlavě dvě úvahy, nemůžete je napsat a konec šichty je daleko, je to důvod k jistému neklidu.
A nový kolega mi taky nepřidával. Je to hodnej kluk, vlastně je skoro úplně v pohodě, ale má jednu iritující vlastnost: Komentuje samozřejmosti. Už první den v práci mne konsternoval prohlášením: „Spadl mi šroubek.”
AMPČC?, pomyslel jsem si tehdy. No vážně: Jak byste na to reagovali?
Na to se fakt nedá nic říct. Když se člověk rozhlédne po naší dílně, je mu snad od pohledu jasné, že spadený šroubek je něco, co nevyžaduje komentář. Nakonec jsem kolegovi řekl, ať ten šroubek proboha nehledá, že tady se hraje na rychlost v rozmontovávání věcí, ne na detaily.
No, a pak přišel ten den, kdy jsem měl v hlavě dvě úvahy a byl jsem rozmrzelý, že je nemůžu napsat, a kromě toho byl pátek a už jsem toho měl za celý ten týden docela dost.
„Musím si sednout, bolí mě pánev.”
AMPČC?!
Fakt to řekl. Pomyslel jsem si, jak by to vypadalo, kdybych zhruba každých deset minut prohlásil: „Musím se protáhnout, bolí mě záda.” Tedy: Ono tomu tak skutečně bylo, ale proč to říkat?
Nemám rád bolestínství, i když je tak nějak chápu - v minulosti jsem tímto nešvarem trpěl, ale díky Bohu mě to téměř úplně přešlo. Chlap může hovořit o bolesti či nemoci, pokud chce druhému z osvětových důvodů objasnit povahu nějakého zdravotního problému, to snad má jakýsi smysl, určitě může z nemoci nebo bolestivého zážitku udělat zábavnou historku, může případně věcně říci něco ve smyslu: „Dneska nebudu zvedat těžší věci, bolí mě záda.”, ale fňukat by neměl. Tedy, aspoň mně to připadá takové trapné. Když o tom tak přemýšlím, tak se v tomto směru víc otevírám jen u psychoterapeuta, protože si ho za to platím a ne málo.
„Tobě snad nikdy nic pořádnýho nebylo, když si stěžuješ na prkotiny, co?” zabručel jsem.
„Když jsem omdléval v tramvaji, tak jsem si nestěžoval. Ale to jsem ani nemohl mluvit.”
A teď určitě čeká, že se ho na to tramvajové drama zeptám, blesklo mi hlavou. Možná by to bylo i slušné, je tu konec konců nový, možná si chce povídat a neví o čem.
Ale toho dne jsem byl v práci mrzutý, a tak jsem jen v duchu bezhlesně vykřikl:
A MÁM SE POSRAT, ČI CO?
