Tuto báseň kurdského básníka a zpěváka jsme před lety překládali s tureckou studentkou Uzay Kiliç (nějakou dobu postgraduálně studovala v Brně na Filozofické fakultě).
Uzay překládala z turečtiny do angličtiny a češtiny a objasňovala mi různé vedlejší významy slovních spojení a turecké metafory, já jsem tomu dával český tvar tak, aby to co nejlépe odpovídalo duchu originálu.
Zde bych se pozastavil nad jedním problémem: Váhal jsem, jak přeložit poslední verš, protože pro nás znamená déšť metaforicky něco jiného, než pro obyvatele Blízkého východu, kde je symbolem naděje (pro nás je to slunce). Ale zůstal jsem v tomto směru věrný originálu.
Byla to velice zajímavá práce a dokonce jsem zvažoval možnost naučit se turečtině, ale události se nakonec vyvíjely jiným směrem.
Štěstí.
Káča
a roztrhaná košile na třešni.
Moje…
Dětství bez ptaní ukradli mi.
Bez oken zůstal jsem
a můj drak je zamotán do drátů.
Moje mládí, mámo?
Kam se podělo? Všechno mi schází
jako chleba a láska.
Ach, vše krásné
jsem sdělil
a
dospěl jsem. Těžké je zůstat sám
u stolu vlků. Moje mládí, mámo?
Kam se podělo? Štěstí,
akvárium,
kanárek,
kaktus… To všechno jsem míval rád. Kde? Bez ptaní knihy odvezli mi.
Zdi nemluví, mámo!
A dveře ani pootevřené… Moje štěstí, mámo!
Kam se podělo?
Vytrvej, mámo,
déšť se navrátí!
