V neděli slavili Mexičané Den tatínků. Ten den jsem potkal na dětském hřišti shodou okolností samé tatínky - Bryana z Pensylvánie s malou Ami a malého Nicolase s expremiérem Mirkem Topolánkem. Maminky vařily oběd a daly nám možnost pocítit, že je hodně toho, co nás rozděluje, ale zůstává dost, co nás spojuje. Třeba otcovství.
Zatímco Mexičané se bombardují gratulacemi, hrají a tančí s dětmi na zócalech, v Čechách a na Moravě po radosti ani vidu ani slechu. Otcovství tu nemá váhu ani zvuk.
Pro velkou část žen je dnes otec v podstatě postradatelný dárce spermatu a méně postradatelný zdroj příjmu. Přičemž obojí úloha se dnes neočekává od jediného muže. Jinými slovy - ten kdo plodí nemusí být ten, kdo živí. Genetikové to mají vyčíslené - 25 procent zkoumaných vzorků dětí a otců v ČR se neshoduje.
Z minulosti přefeminizovaná justice měla a dosud většinově má v otázkách řešení rozpadů manželství jasno - dítě matce, otec ať platí.
Pokud jde o placení - platít chlap musí vždycky, ať už je nebo není doopravdy otec. Jsme zřejmě jediná země na světě, která pod hrozbou vězení nutí muže platit na dítě jiného muže.
Přesněji - muž má možnost zpochybnit své otcovství jen do 6ti měsíců od narození dítěte. Pokud se dítě narodí v manželství je automaticky připsáno otci. Pokud otec třeba pomocí testu DNA zjistí, že není otec - je mu to houby platné. To, že není biologický otec není v ČR zákonný argument pro zrušení otcovství.
Další problém je, že stávající legislativa nepřihlíží ani k právu dítěte znát oba své rodiče. To je dokonce protiústavní, neboť to odporuje mezinárodní úmluvě o právech dítěte.
A nakonce se tu nepochybně mnoho žen a mužů dopuští trestného činu podvodu - když jiného muže uvádějí v omyl a tento omyl využívají ke svému obohacení. Neboť dítě neživí ten, kdo by ho správně a podle práva živit měl.
Otec je stále na druhé koleji - koneckonců obvykle muž je ten zlý alkoholik, násilník, rozvratník. Skutečnost je barevnější - například drtivou většinu násilí na dětech páchají ženy (statistiku ženám kazí hlavně hlavně vraždy novorozeňat ale také týrání).
Neříkám muž je lepší - ne, ale ten táta je naprosto stejně důležitý a nepostradatelný jako máma. A pokud zůstane sám s dítětem, zvládne to, co žena, leckdy i více.
Od dvou let mě vychovával táta - mámu zabil motorkář. Zvládl učit, hrát na koncertech, zatímco jsem běhal po třídě nebo se o mě v zákulisí staraly pionýrky. Postavil dům a další zrekonstruoval, zvládl zasadit bezpočet stromů, vykopat pár studní, uměl uvařit i vyprat a k tomu složit koncert pro housle a kytaru s orchestrem.
Při vší úctě a lásce k ženám, které milujeme, neznám takovou ženu jako byl táta, který téměž v osmdesáti vlezl do studny a palicí a majzlíkem k vodě prosekal skálu, kterou nezvládly prorazit dvě speciální studnařské firmy. A pak sedl na vlak a odvezl 18ti leté sestře do Prahy vyprané prádlo a zavařeniny od její mámy.
Tak, jako nic nenahradí tátu, nikdo nenahradí ani mámu. Představa, že dva chlapi nebo dvě ženy mohou být rodina je sympatická, ale nesmyslná. (To neznamená, že se nemusí opravdu jako rodina cítit). Skutečná rodina je ale máma, táta a děti. Sebetvrdší femistka se tátou nikdy nestane - bude vždy jen nedokonalým pokusem o chlapa. Věřte mi - není nad vlastního opravdového tatínka, děděčka či pradědečka.
Ve slabé chvilce vám to potvrdí i maminka.
