Asi to nikoho nepřekvapí, ale málokdo si to uvědomuje: Moderní český národ vznikl v hospodách. Počátky českého obrození jsou dějinami hospodských společností, které horovaly pro český jazyk a českou vlast.
Český jazyk na přelomu 18. a 19. století přežíval pouze v krčmách a hospodách. A byly to, jak vzpomíná Ladislav Quis, “kvelby “často druhého a třetího řádu.” Nóbl hostince a kavárny a vinárny patřily německé elitě. Tam, do obyčejných putyk, se uchylovali čeští vlastenci, tam vznikaly první manifesty, rodily se myšlenky, ideje, české knihy, národ. Jan Neruda o těchhle časech napsal: Každý z nás do omrzení jistě slyšel výrok z let třicátých, učiněný tenkrát v hostinci u Bílého lva, kde scházela společnost vlastenecká, hlavně pak společnost literární: Kdyby ten strop spadl, je po českém národě.
V oněch dobách se lidé shromaždovali buď ve šlechtických salonech anebo v hospodách. Mluvit česky se považovalo v oněch dobách za něco sprostého a oslovit někoho na ulici česky, byla urážka anebo projev nekulturnosti či podřazenosti mluvčího. Naproti tomu v hospodě, ve familiérním prostoru, společenská pravidla češtinu připouštěla.
Literární historik Vladimír Macura píše, že by bylo možné sestavit mapu české kultury 19. století jako mapu hospod a kafíren. Tak např. v Brně se scházeli vlastenci v hospodách U Funtána a Kricka na dnešním Žerotínově náměstí a na rohu ulice Veveří U Smetany. V Pardubicích Na Veselce a ve Vlašimi přímo v pivovaru. V Praze pak bylo takových hospod nepřeberně. Hospoda v Templu, pajzl u Ritzenhalerů, U červeného orla v Celetné, kam chodívali Čelakovský s Chmelenským. Erben, Tyl a další chodívali k Zelenému orlovi v Michalské, U Šilhů, kavárna U Tygra, U Platejze, studentská hospoda Amerika a další.
K vlastenectví samozřejmě patřilo pití piva – slovanského národního nápoje. Nápoje, který patřil ke starobylé české kultuře. Básník F. J. Rubeš vydává tiskem roku 1861 pivem okouzlené verše:
Jak sladce zní to slovíčko:
Ty pivénko!
Ty pivíčko!
Jaká sladkost jenom toho slova
K dokázání piva výtečnosti
Slova toho bylo již dosti.
Také Jan Neruda píše v parodii na národní hymnu: Kde domov můj? Tam kde pivovárky strmí!
Jediné ucelené drama Jaromíra Erbena se jmenuje Sládci a odehrává se v pivovaru. Erben přitom nebyl zdaleka jediná dramatik, který zabrousil do pivovaru. Od konce 18 století patřily zpěvohry a veselohry z pivovarů k nejoblíbenějším kusům na českých “scénách”. Scény píšu v úvozovkách – inu protože nejčastěji se divadlo hrálo buď venku anebo kde jinde: v hospodách.
Pravdou ovšem je, že mnozí básníci jako Skála neskrývali v pohledu na český národ přisátý k půllitru svoji skepsi:
Ba ještě div, že lid je živ
Kde tolik hradů, tolik piv,
A nikde na džbán skutku.
A nakonec ještě Jan Neruda: Český duch může sice na čas bloudit, rozmach mohutného jeho křídla může ho zanést někdy třeba až na kraj světa, ale k pivu vrátí on se najisto vždycky zase.
To je svatá pravda, ale Bůh ví, kdo zaplatí útratu…
