Vypadá to, že Strana zelených zažívá renesanci – v regionech jako houby po dešti rostou nové organizace. Co to? To se údajně Bursík chystá na sjezd. Jeho lidé zakládají stranické buňky, aby bylo víc dellegátů sjezdu – věrných Bursíkovi. Šeptají si o tom vrabci ve Sněmovně. Nic nového a děje se tak občas i v jiných parlamentních stanách.
Drtivou většinu komentářů k dění u strany zelených charakterizují dva pocity – zklamání z dění u tak perspektivní strany, jiné než ostatní a hluboká neznalost věci. To první vychází z druhého. Strana zelených nebyla nikdy ve své historii demokratická. Protivníci se tu tradičně válcovali všemi způsoby.
Nedělám si ambice, že bych o dění v SZ dnes věděl víc, než kdokoli jiný. Ale historie zelených učí, že tu vždy šlo o střet idealistů s pragmatiky prahnoucími po moci. (Jako i v jiných stranách). Bursík pragmatik, a dříve kandidát postupně čtyř jiných stran a uskupení, zelené vytáhl až do sněmovny. Spojení se zelenými z něj však nikdy neudělalo džentlmena nebo idealistu. To jen připomínka pro komentátory, kteří se podivují nad tím, že z Bursíka se stal „normální“ politik.
Bursík, právě proto, že je relativně dobrý politik v plném i negativním slova smyslu, nemůže už z principu být zelený a také jím nikdy nebyl, jako nebyl svého času třeba křesťanský demokrat, unionista atp. Vždy mu šlo jen o volitelné místo na kandidátce.
Idea zelených – bez ohledu na její pravdivost je svého druhu vírou. Zelený politik musí zelené principy nejen hájit, ale také jim věřit. Pro zelené na celé planetě je příznačný mj. hluboký pacifismus. Hlasovat pro radar to je jako když se křesťan Cyril Svoboda přetahuje s Charitou o dědictví po úplně cizí paní.
Pro všechny zelené světa je příznačná vysoká míra solidárnosti – odpovědnost za druhé i za celou planetu. A nás tomu říkáme levicovost. Chtít po zelených, aby hlasovali pro privatizaci nemocnic nebo falešné regulační poplatky je jako chtít po Topolánkovi, aby pochopil, že půjšené peníze se musí do banky vracet nebo po Paroubkovi, že tanečníci na CzechTecu se nemlátí.
Bursík je v jádru pravicový politik – koneckonců, když jsme nakousli dedictví Cyrila Svobody, Bursík nebyl duševně schopen rozdělit se o zděděný majetek se svými argentinskými příbuznými a neváhal žádat po ústavním soudu vyvlastnění českých emigrantů. Jeho smysl pro právo končí tam, kde se zavíra jeho peněženka.
Je jen logické že po jistém čase po boku Bursíka přišlo vystřízlivění a opozice ve straně roste ze dne na den.
Je to správné – ne kvůli Bursíkovi ale kvůli příštím volbám. Volební potenciál zelených je střed a od středu vlevo a ještě víc vlevo.
Ti kdo převážně volili zelené v posledních volbách byli voliči Unie svobody, ODS a KDU – ČSL. Tyhle časy se už nevrátí. Pokud mají ostatní strany jen trochu rozumu a tenhle potenciál využijí.
Cílem ODS je samozřejmě kompromitovat zelené co nejdéle – oslabuje to jejich budoucího konkurenta v boji o středového voliče.
Jedinou šancí zelených je vyprofilovat se jako opravdoví zelení. S tím, že v dohledné době nebudou masovou stranou, ale stranou se stabilním voličským potenciálem. Ten je v mladých a vzdělaných lidech, kteří cítí odpovědnost za svět kolem sebe a jeho budoucnost. Jsou to lidé, kteří na první místo kladou život sám a nikoli materiální efekty.
Matěj Stropnický, Dana Kuchtováaj. tohle buď pochopili nebo je k tomu dotlačila realita. To není ani popdstatné. Důležité je, že po dosažení prvního cíle - tedy sněmovny, je na řadě cesta druhá – krystalizace vlastní strany z účelového volebního uskupení ke standardní ideově vyhraněné straně zelených. Pokusy pragmatiků tohle obejít zabily už ODA i Unii svobody. Mimochodem není nábhode, že Předseda US Němec skončil na úřadě vlády. Stejně jako Bursík pomáhal ODS likvidovat konkurenci.
