Oslavili jsme kulaté výročí naší republiky. Žádne vlajky, žádné transparenty, žádný jásot a radost v ulicích. Nikde břinkající dechovka ani vojenská kapela. Pár oficialit pro vyvolené a jedna skorovelká vojenská přehlídka.
V pražské Dejvické ulici pak několik stánků s předraženými buřty a pivem. Dva stánky s nedopečeným trdelníkem. Oslavy nemastně, neslané? Ale kdepak! Žádné oslavy to vůbec nebyly. Takhle se přece narozeniny vůbec neslaví.
Je 19 let po revoluci, ale i teď se nechuť k oficialitám dá pochopit. Ten, kdo 40 let věšel pod svoje okno rudou vlajku, nezačne věšet českou. Nejsme přece už žádní a ničí lokaji!
Na stranu druhou je třeba donekonečna opakovat - tahle země není Topolánka, Paroubka ani Klause. Tahle země je naše. Jsou to narozeniny naší země. Vaší, stejně jako souseda z vedlejšího vchodu.
Važme si toho. Mít svou zem, kde jsme chtěj nechtěj, přeci jen svými pány, kde mluvíme svým vlastním jazykem, kde už přes tisíc let žijeme jako zemský národ. Samozřejmě nemluvím o Češích, ale také o Moravanech, Slezanech, Němcích, Židech, Romech. Ti všichni tvoří přes tisíc let jednu zemskou pospolitost. Čech byl od pradávna každý, kdo žil v království českém, bez ohledu na to jakým jazykem mluvil. I když za hranicemi to bylo trochu jinak - od Němec na západ byl každý obyvatel střední Evropy Němec - a tak třeba Češi na francouzských univerzitách náleželi do koleje národa Německého. Také bez ohledu na jazyk.
28. říjen je jen symbol. Uměl bych najít jiná data stejně hodnotná - Česká státnost se traduje minimálně od 9. století a na mezinárodní scéně ji definitivně kodifikovala Fridrichova Zlatá bula sicilská 26. září roku 1212. Papežská kurie země koruny české, v téměř současné podobě, uznala už roku 1203.
Nejde ale o data, ale o jeden den v roce, kdy bychom měli zažívat pocit, že ať už se máme více či méně rádi, nebo dokonce neradi, je toho ještě stále dost co nás spojuje - naše země, náš jazyk, naše minulost a co je podstatné, také naše budoucnost.
Nezažil jsem to, ale umím si představit, jak tenhle den slavili dědečkové a babičky za první republiky. Ulicemi projížděly alegorické vozy - každý předváděl to nejlepší, co své zemi dává, Ba'ta předváděl boty, Škoda kulomety, Aerovka poslední vozy a nad hlavami lidem rachotila její letadla. Dělník, zednický přidavač, písařka či uředníce byli pyšní na svou práci, kterou své zemi prospívají. Hudby hrály, lidé tančili, zpívali, radovali se. Nemá to nic společného s kašírovanou přetvářkou prvomájových oslav v osmdesátých letech komunistické normalizace.
Normalizace odešla, přišla demokracie, ale étos budování naší vlasti se nám už z hlubin času nevrátil. Společnost se rozdrobila na singls, na jednotlivce, pro které vlast je slovo z obrozeneckého slovníku.
Nejsem z toho smutný - věřím, že lidé se postupně změní a vrátí se ke kořenům. Mnohonárodní Evropa je stále blíž a nám ukazuje nejen mnohost jiných národů ale také jinakost našeho národa a země. Nejsme lepší nebo horší. Ani o moc jiní. Ale nejsme Němci, Maďaři ani Francouzi. Jsme Češi a Moraváci, čeští Romáci nebo čeští Němci a Poláci.
Je to krásně být trochu jiný a svůj. Je krásné mít takovou vlast jako je Česká republika. Bůh ji žehnej, jako i lidem v ní.
