Ze Zlatého koně

Nea se ukázala z hlubin času, vynořila z hluboké jeskyně. Kožešina na ní zářila jak rouno. Temná tvář, nos rostl z ostrého zlomu u kořene, oči svou hnědí teskně skrývaly barbarství nelítostných bojů, syrovost putování.

Hleděla skrz mě, jako bych byl přelud. Čnící ústa slibovala mnohé včetně krutosti. Chtěl jsem vědět, s kým se v těch dálavách věků potkala. Nepoznala ani jediného boha, co se jich pak vyrojilo. A já, Josef čili Sepp tonoucí v žalu, jí měl dát dítě. Předat geny a ona musela naplnit poslání ženy, nízké či vznešené.

Ať se tahle samice matkou opravdu stane, nebo ne, láká mě její živočišnost. Co generací zmizelo na dně propasti času, kolik se genů rozpadlo na prach, než jsme se my dva střetli. Sepp tonoucí v žalu a žena Nea. 

Nezažila bohy, sociální sítě, auta ani rakety, jen trávu pod nohama, přítmí groty, jeskynní medvědy a pěstní klíny. V ruce třímala kamennou sekeru, když se blížila ke mně. Primitivní, malá, ale sálala z ní síla. Usmál jsem se. Udivilo ji to, až si nechala jemně vykroutit z ruky topůrko.

„Překvapuje tě, že se usmívám?“ ptal jsem se jí. „My, lidé nových časů, to tak už děláme, aby se zachovalo zdání.“

Vzala mě za ruku a vlekla do nitra skály. Za chvíli jsme se propadli do černa. Nea ale kráčela najisto. Klopýtal jsem za ní a zkoušel si představit, jaké to bylo žít v době, kdy náš svět byl ještě mladý. Pustila mi ruku a zmizela. Ocitl jsem se zcela sám v naprosté tmě. Kolem kvílení, šelesty a šramoty věstily nebezpečí, budily strach. Tak takové to je, pomyslel jsem si. Hrůza hrůz a nemohl jsem se svěřit ani do božích rukou.

Vtom křísnutí kamenů, vyskočila jiskra a pak se rozhořel plamínek. Spatřil jsem odlesky na ženině tváři. Oranžový jas dopadl i na její hruď nad halenou z hrubě tkané látky a odhalil řemínek kolem krku a na něm kostěný přívěsek svítící jako drahokam. Chtěl jsem na něj sáhnout… Uskočila.

„Nemám se dotýkat. Proč?“

Řekla cosi, co znělo jako Castor.

„Kdo je Castor?“

Nea odkudsi vylovila pochodeň a zažehla ji od ohýnku na zemi. Zvedla plamen nad hlavu a ze stěny sluje vystoupila kamenná tvář, jak na ni padl mihotavý plamen. 

„To je on? Tvůj bůh?“

Koukla na mě zmateně a ukázala nahoru.

„Myslíš Castor, jako ta hvězda? Sestoupila k tobě?“

Přikývla.

O kousek dál stalagnáty vyrovnané do řady jako píšťaly vyhlížely přízračně v záři ohně a průvan na ně hrál hvízdavou píseň.

„Óda k uctění Castora,“ řekl jsem.

Usmála se a zase horlivě kývala hlavou. Pak zapíchla prst do mé hrudi a vzápětí jím ukázala opět nahoru.

„Ne, já nejsem hvězda, která sestoupila. Jsem jenom Sepp tonoucí v žalu.“

Prohlížel jsem si ji potom od hlavy k patě. Tmavé vlasy, které nepoznaly hřeben, přes ramena kožešina asi z polární lišky, hrubá halena s kulatým ornamentem na břiše, něco jako sukně z ještě hrubší látky a přes klín pro ozdobu závěs z provázků spletených do copánků a přišitých tak, aby držely vedle sebe. Copánky připomínaly stalagnátové varhany, ale byly nejspíš symbolem, jenže čeho. Na nohou pak vyšší boty z kůže s kožešinou obrácenou dovnitř.

Přestála můj zkoumavý pohled bez hnutí. Nakonec usoudila, že jsem se vynadíval dost, vzala mě zase za ruku a vlekla jeskyní dál. Šli jsme úzkou horizontální chodbou se skloněnými hlavami. Pozvolna začala stoupat, za chvíli čím dál strměji, až jsme museli lézt po čtyřech k matnému světlu na konci. Tam se zlomila do kolmého komína, jenž vedl k oslnivé díře. Teprve, když si oči přivykly, spatřil jsem kousek modrého nebe.

Nea začala okamžitě šplhat vzhůru jako nějaká ještěrka. Vydal jsem se za ní, ale třásly se mi ruce. Tiskl jsem se ke skále, rozdíral si prsty o výstupky a zpocený až za ušima jsem se plazil po centimetrech nahoru. Takový strach o život jsem ještě neměl. Konečně jsem byl venku. Nea stála u strže a čekala na mě.

Přišel jsem k ní, rozhlédl se a uviděl kraj jasu a barev, mezi stromy, skalami a oblými kopečky proudil křišťálový vítr. Pod nohama sráz, v propasti na dně sytě zelená tráva, kterou přetínala stezka migrující zvěře, v ní past a v té díře umíral statný kůň. Jeho smrtelný křik nemohl obměkčit muže, oděné podobně jako Nea, kteří se koně snažili dorazit oštěpy a sekerami. 

Sjel jsem očima od drastické scény k velké spirále sestavené z drobných kamenů. Upřeně jsem zíral na obrazec, který byl nejspíš rituální, až se mi spirála roztočila před očima a vypadala jako nějaká pohyblivá dekorace z mých časů. Kola mi vířila v hlavě a já jsem zavrávoral. Nea mě bleskově zachytila a tázavě se na mě koukla.

„Je mi líto spousty věcí, ale koně ne. Jeho smrt je součást zákonů přírody. Jeden musí umřít, aby jiní žili. Teprve mnohem později však lidé pochopí, že na koni se dá i jezdit, že umí tahat povozy.“

Stále na mě hleděla s otázkami v očích.“

„Zajímalo by tě, proč mám tedy žal? Jsem Sepp tonoucí v žalu, neboť vím, co se stane. Tvoje DNA…“

Zatvářila se nechápavě.

„Neptej se, co to je. Tomu nemůžeš rozumět, ani já tomu nerozumím. Prostě tvá krev je smíchaná z krve neandrtálců a lidí, kteří sem táhnou z Afriky. A až umřeš a s tebou všichni, které znáš, přijdou další a další a zase odejdou. Všechno kolem se bude měnit, a až přejdou staletí a tisíciletí a tento svět bude k nepoznání, najdou část tvé lebky v jeskyni, budou ji dlouho zkoumat, a nakonec vytvoří tvoji podobu a vystaví ji v muzeu. Neptej se na nic, ani na to, co je muzeum. Jen bys měla vědět, že jsem tě tam uviděl a vrátil se v čase jako Sepp, abych tě potkal. A zármutek mám proto, že vím, co se stane, co s tvou krásnou zemí provedeme. Ale neboj, teď jsem s tebou.“

Pokusil jsem se Neu obejmout. Uskočila. Udělal jsem dva kroky k ní, ale zase prudce couvla, až se dostala na hranu díry, z které jsme vylezli, ztratila rovnováhu a zřítila se dolů. Zoufale jsem za ní volal, ale neozvalo se ani zasténání. Měl bych slézt dolů a zjistit, jestli žije, ale to jsem se neodvážil.

„Ó, Castore náš, Hvězdo z černé oblohy, oheň zachovej,“ zarecitoval jsem.

Potom jsem se ohlédl a uviděl, jak od jeskyně, z místa, kde jsem potkal ženu, kterou jsem pojmenoval Nea, vyrazil tryskem zlatý kůň. Hnal se údolím a pak do kopce, jako by chtěl najít hvězdu, jako by chtěl najít Castora. Od jeho šíleného běhu, od jeho kopyt duněla zem a zlatý kůň pádil z věků do věků. Stále pádí…