Na tom, že žijeme svobodně a v demokracii, se lidé při oslavách 30 let od 17. listopadu 1989 jakž takž shodli. Spousta lidí má však pocit, že je země rozkradená, že oni sami jsou okradení a obrovské sumy peněz mizí do zahraničí.
Leckdo tvrdí, že za posledních třicet let Česko přišlo o veškerý průmysl i jiná odvětví, která nyní patří zahraničním firmám a nadnárodním společnostem, kam plynou ze země také zisky (což je do jisté míry pravda, prý půl bilionu ročně), a má to za zlé polistopadovému režimu. Mnozí se cítí oklamáni privatizací a osobně okradeni. Traduje se například, že jsme za komunistů prý byli soběstační v zemědělství a výrobě potravin… Z toho všeho pak někteří usuzují, že za komunistů bylo líp.
Čistě laicky, abych mohl být o něco okradený, musím to napřed mít. Proto se nyní zeptám – on u nás před rokem 1990 někdo vlastnil dejme tomu fabriku, o kterou byl následně okraden nadnárodní společností? To asi těžko. Nanejvýš mohl přijít o dva tisíce korun, za které si koupil ve dvou vlnách kuponové privatizace kuponové knížky, pokud je nacpal do chřtánů nějakým podvodným investičním fondům.
Manželka a já jsme za čtyři tisíce korun celkem nakoupili akcie, které jsme potom prodali zhruba za sto tisíc korun. Netvrdím, že je to „bohviečo“, ale zisk to byl značný. Jiná věc je, že jsme ty prachy nerozmnožili, ale užili si jich při cestování do zahraničí, dali tak vydělat jiným a sami se dál živili závislou prací. Nicméně jsem ve svém okolí nezaznamenal nikoho, kdo by na kuponové privatizaci prodělal. Ve ztrátě nebyli ani ti zoufalci, kteří stáli dlouhé fronty, aby prodali svou kuponovou knížku za sedm tisíc korun. Označení „zoufalci“ přitom nemyslím nijak posměšně, neboť ti lidé byli často vážně zoufalí, co si mají s jakousi kuponovou knížkou počít.
A tím se dostávám k podstatě toho, co se u nás po sametové revoluci v hospodářské oblasti vlastně stalo. Po čtyřiceti letech komunistického režimu tu bylo málo těch, kteří by se uměli v nových poměrech zejména v období privatizace orientovat. Lidé většinou nebyli naprosto připraveni na to, aby žili v kapitalismu a podle toho nakládali s penězi a toho využili různí podvodníci a hochštapleři a začali zneužívat naivity lidí a na jejich úkor se pakovali a získávali pozice. To se však děje všude a při každém zásadním (revolučním) zlomu. Prosadí se ti dravější, kteří umějí využít příležitosti, jsou ochotní jít do rizika, mají odvahu či drzost (záleží na úhlu pohledu) a naopak nemají skrupule. Klasický příklad je Velká francouzská revoluce. A něco podobného se stalo i u nás.
Co zažívali a jak to cítili takzvaní „obyčejní“ lidé (proč jsou obyčejní – protože se neuměli stát neobyčejnými), skvěle vystihl písničkář Jaromír Nohavica v písni „Pane prezidente“. Zpívá v ní například: „Pane prezidente mé Český republiky, oni mě propustili na hodinu z mý fabriky, celých třicet roku všecko bylo v cajku, teď přišli noví mladí a ti tu řádí jak na Klondiku.“ Na zlaté horečce na Aljašce ostatně také jen zřídka zbohatli ti, kteří skutečně rýžovali zlato. Většina přišla o vydobyté bohatství vlastní vinou, jiní byli obelstěni podvodníky a sprostě okradeni gaunery.
Když se ale vrátím k citovaným slovům Nohavicovy písničky, řada lidí si opravdu myslela, že jim patří fabriky, kde pracovali, že patří lidu, našemu státu, takže tam mají jistou práci a pak důchod. Najednou se to ale vyvíjelo jinak a spoustu lidí zděsilo a zklamalo, že po pádu režimu, který buď nenáviděli, nebo z něj byli přinejmenším otrávení, a proto mu „odzvonili“ klíči, nepřišel zároveň se svobodou blahobyt, či aspoň spokojený život s dosavadními „socialistickými jistotami a kapitalistickými výhodami“.
Jenže podobná očekávání byla děsně naivní. Ještě před sametovou revolucí jsem viděl kreslený vtip, který zřejmě utekl cenzuře, v němž jedna postavička říká druhé: „Stálým rozvíjením socialismu jsme se stali rozvojovou zemí.“ Byl geniální, protože maximálně stručně vystihl přesně podstatu toho, co komunisté provedli s kdysi vyspělou ekonomikou Československa. Učinili naši měnu nesměnitelnou, naši výrobu nekonkurenceschopnou v mnoha odvětvích a směrech, míra zaostávání za Západem byla obrovská a neměli jsme kapitál.
Zkrátka jsme šli zpátky do Evropy, jak se říkávalo, jako „rozvojová“ země, jako novodobá kolonie. Ivo Jahelka na desce „Veselá revoluce“ dokonce zpíval v písni o nudistické straně, že „zpátky do Evropy jdeme s holým pozadím“. Po písni dodal, že velký příliv do nudistické strany očekává poté, co mnozí naši občané vyzkouší soukromé podnikání. Samozřejmě šlo o humor, kterým ale Jahelka v satirické zkratce vystihl, v jaké situaci se jednak nacházelo naše hospodářství po listopadu 1989 a že život a práce v kapitalismu byla pro většinu našich lidí španělská vesnice vysoko v horách.
Lidé, ale hlavně politici spoléhali na příliv zahraničních investic, jež pozvednou ekonomiku země. Jenže místo skutečných investic sem Západ většinou pouze vyvážel kapitál, jak se to dělo právě v koloniích. Hospodářskou situaci proti původnímu stavu to sice zlepšilo, ale v zásadě šlo a stále jde především o „vytěžování“ zdejších zdrojů, když zisky plynou ve velkých objemech do zahraničí. Jistě, měli jsme „holé zadky“, ale bylo tu zároveň obrovské bohatství hlavně v podobě kvalifikované, vzdělané, šikovné a levné pracovní síly, která „civí lačně na měďáky“, jak kdysi zpíval Karel Kryl.
Jak to bylo s těmi „investicemi“, mohu doložit na příkladu továrny Philips na televizní obrazovky v Hranicích (na Moravě). Miloš Zeman (tehdy premiér) pro Philips horoval, kolik že vytvoří pracovních míst, jaká příležitost to bude pro naše firmy v rolích subdodavatelů. Jenže nizozemsko-jihokorejská firma Philips se rozhodovala, kde tuto továrnu postaví, mezi Českem a Surninamem (bývala Holandská Guyana v Jižní Americe) mimo jiné podle toho, kde jí poskytnou lepší podmínky, třeba větší daňové úlevy. A přesně takto se chová ten, kdo jen vyváží kapitál, aby s využitím „domorodé“ levné pracovní síly generoval zisk a o nic jiného mu nejde.
Ovšem nadnárodní korporace se chovají naprosto přirozeně. Totiž už v době, a teď budu parafrázovat ekonomku Ilonu Švihlíkovou, kdy jsme se reintegrovali do světové ekonomiky, byla silná dominance nadnárodních korporací a jejich vliv na to, jak funguje mezinárodní obchod a mezinárodní dělba práce, stále trvá a je naprosto zásadní. Toto ale naše transformačními strategiemi ignorovaly a pokud jsme neměli strategii, jak na to reagovat, vytvořili jsme vakuum, které vyplnil někdo jiný, a ne vždy způsobem, který byl pro nás vhodný a výhodný. A právě to se stalo.
Ilona Švihlíková vydala v roce 2015 knížku „Jak jsme se stali kolonií“, ale mě napadlo, že se podobáme kolonii, právě už v době, kdy jsem psal do novin o hranickém Philipsu. Snad by mě mohlo těšit, že se v tomto názoru shoduji s ekonomkou, ač sám ekonom nejsem. Místo toho mě však štve, že se něco takového pro Českou republiku potvrzuje.
Myslím, že nyní nejde o to zkoumat, co se při transformaci od socialismu ke kapitalismu mělo udělat jinak, kdo je vinen tím, co se u nás zpackalo. Neměli bychom se ani živit kecy o tom, jak bylo za socialismu líp, ani se utěšovat řečmi, jak jsme skvělí, jak se máme nejlíp v historii, koho jsme v ekonomice předehnali a koho doháníme. Měli bychom však (a to jsou opět názory Švihlíkové) „udělat základní bilanci, kam jsme se dostali za 30 let, kde se ČR ocitla v mezinárodní dělbě práce, poučit se z toho a navrhnout nápravná opatření.“
Nakonec připojuji písničku „Pane prezidente“ od Jaromíra Nohavici a také píseň „Pánu bohu do oken“ od Tomáše Kluse. Její interpret a autor textu se v ní také vyjadřuje k tomu, jak na tom jsme, a navíc původně Nohavicu obdivoval (což možná pořád), ale teď je také kritikem jeho spolupráce s StB a přijímání ocenění od mocných.
Obě videa zdroj YouTube
