Válka vlastně nikdy neskončila

Výročí konce nejstrašnější války v lidských dějinách, známé jako druhá světová válka, jsme si připomněli včera, tedy 8. května 2018. Bylo to v pořadí 73. výročí, avšak zmíněné datum se vztahuje jenom ke konci války v Evropě.

Za konec druhé světové války v Evropě je považován 8. květen 1945, protože toho dne vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace ozbrojených sil nacistického Německa. Nicméně sovětské jednotky dorazily do Prahy až 9. května a s Němci bojovaly na západ od našeho hlavního města až do 11. května 1945. Jako definitivní konec druhé světové války lze však označit až 2. září 1945, kdy byla oficiálně podepsána kapitulace Japonska. Tím tedy skončila „horká“ druhá světová válka.

Bezprostředně po ní ale začalo období moderních dějin, pro které se vžil pojem „studená válka“. Z pohledu historiků je vymezené na začátku koncem II. světové války a na konci pádem většiny komunistických systémů a rozpadem Sovětského svazu. V těch letech existovalo nelítostné soupeření zejména dvou supervelmocí – SSSR a USA, jež pak přerostlo v ideologický boj dvou světových soustav, které se kolem supervelmocí vytvořily. Boj zuřil ve všech myslitelných oblastech, ale i když nepřerostl do globálního vojenského střetu supervelmocí a soustav jimi reprezentovanými, přinesl utrpení a smrt obrovskému počtu lidí.
     
Určitě se nejednalo o mírovou epochu. Menší i větší války, občanské i mezi státy, revoluce, invaze, anexe, povstání, odbojové ozbrojené akce, zkrátka krize, probíhaly neustále po celou éru studené války. V období studené války, tedy od roku 1946 do roku 1990 (letopočty je třeba chápat přibližně) historie zaznamenala 93 krizí, do konce 20. století dalších 32 a v novém tisíciletí jich má lidstvo na kontě už nových 47. Do kopy to máme 172 krizí, při nichž hovořily zbraně, tekla krev, vyhasínaly životy, trpěli lidé, nebo se při nich minimálně hrozilo vojenskou silou. A to si nedělám nárok na úplnost.

Napíši to ještě jednou – 172 krizí a konfliktů za 73 let po skončení nejhorší války lidské historie. To je 2,35 konfliktu každý rok (pokud se to tak dá vyjádřit). A to musíme vzít v úvahu, že řada válečných konfliktů trvala více, někdy i mnoho let. V Evropě byl v čase studené války mír. Tedy mír, až na nějaké „maličkosti“, například: boj Lesních bratrů, tedy protikomunistických partyzánů z pobaltských republik proti sovětské okupaci (1944-1950); povstání ve východním Německu (1953); maďarské povstání (1956); baskický konflikt (1958-2011); invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa )1968); konflikt v Severním Irsku (1969-1998); turecká invaze na Kypr (1974); rumunská revoluce (1989). A to ještě ponechávám stranou teroristické akce třeba italských Rudých brigád nebo Frakce Rudé armády v západním Německu, výjimečný stav v Polsku…

V posledním desetiletí 20. století přibylo válek i v Evropě, hlavně tedy na Balkáně a ve východní Evropě (na pomezí s Asií). Seznam: občanská válka v Jugoslávii (1991-1995), sestávající se ze slovinské války za nezávislost, chorvatské války za nezávislost a války v Bosně a Hercegovině; občanská válka v Gruzii (1991-1993); válka v Podněstří (1992); ruská ústavní krize (1993); válka v Jižní Osetii (1992); gruzínsko-abchazský konflikt (1993); první čečenská válka (1994-1996); povstání v Albánii (1997); šestidenní válka v Abcházii (1998); válka v Kosovu (1999); druhá čečenská válka (1999). Ve 21. století se krize a konflikty na evropském kontinentu „omezily“ na: albánské povstání v Makedonii (2001); válku v Jižní Osetii (2008); krizi v severním Kosovu (2011-2012); krymskou krizi (2014); válku na východní Ukrajině (2014).

Všechny tyto konflikty a krize měly své aktéry, příčiny, viníky a oběti. Pokud jde o příčiny, viníky a oběti – v názoru na ně se lidé liší většinou podle svého ideologického zaměření. To mezi nimi vyvolává střety a lidé se zvolna opět rozdělují do jakýchsi proti sobě stojících bloků. Mnozí tudíž soudí, že je zaděláno na další světový konflikt, jehož příčinu spatřují nezřídka v imigračním (islámském a africkém) exodu do Evropy. Česko zatím takzvaná uprchlická krize víceméně míjí, natož aby u nás hrozila nějaká válka, přesto ale probouzí v řadě lidí silné emoce. Proč?

Protimuslimští alarmisté často tvrdí, že jsou prozíraví a že jim nemůže být jedno, co se děje za našimi hranicemi, a proto mají obavy. Souhlas. Pak by ale obavy měla vyvolávat každá válka. Přece již Ernest Hemingway použil jako motto své knihy „Komu zvoní hrana“ citát básníka Johna Donna: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“

Každá válka ale v našich lidech stejné emoce nevyvolává. Například války v Čečensku, Jižní Osetii, Abcházii či Gruzii tady nikoho příliš nevzrušovaly, zrovna tak slovinská či chorvatská válka za nezávislost. Pobouření některých lidí vyvolávají však americké bombardování Srbska nebo válka v Kosovu. Také mnohé války v Africe nechávaly lid Česka celkem chladným, a přitom odpůrcům imigrace nedochází, že právě tyto války byly a jsou jednou z hlavních příčin přílivu lidí z Afriky do Evropy. Vypadá to tak, že dojímají a pohoršují hlavně ty války, které se dají dobře využít k podpoře určitých ideologických postojů. Jsou to třeba všechny ozbrojené konflikty na Blízkém a Středním východě, který je nám tak blízký, tak střední, jak říkal Jan Vodňanský a Petr Skoumal k tomu pěl píseň coby íránský mladý nadějný, ještě ne padesátiletý umělec.

Myslím, že jediným možným správným přístupem ke všem konfliktům bez rozdílu, je být vždy na straně demokracie a svobody. Jenže pod demokracií si prakticky každý představuje něco jiného a svobodu by mnozí vyměnili za pevný řád a jisté živobytí. Takže jsem vlastně tam, kde jsem byl. Dospěl jsem k jedinému konstatování, že válka vlastně nikdy doopravdy neskončila, i když jsme oslavili již 73. výročí konce té druhé světové. Avšak to tvrdím už v titulku a perexu. Takže po několikáté musím skončit svůj blog zvoláním Gott mit uns!