Urážka nebo negativní hodnocení?

Jedna paní mínila: „Negativní hodnocení samo o sobě, pokud se zakládá na pravdě, není urážkou. To by pak například byla urážkou každá pětka z diktátu, kterou utrží žák nedbalý gramatiky.“ Má pravdu, nebo nemá?

Dotyčná to napsala v diskuzi pod mým blogem „Trollové a cenzura“ v souvislosti s možností mazání diskuzních příspěvků autory blogů. Mazací nástroj byl prý instalován kvůli tomu, aby autoři mohli odstraňovat z diskuze právě urážky a zlé výpady vůči sobě či jiným. S tou ženou jsem také diskutoval o tom, jestli lze urazit pouze člověka, nebo také zvíře, nebo něco neživého či dokonce nehmotného. 

Ona totiž uvedla formulaci „urážka ad hominem“ (k člověku), což jsem označil za nesmysl nebo svého druhu pleonasmus (nadbytečné hromadění slov), neboť podle mého urážka nemůže mířit jinam než k člověku. Podle oné paní lze však urazit také například umělecký směr nebo ideologii, ale já bych řekl, že v této souvislosti se užívá spíše pojmů jako hanobení a podobných. Když je řeč o urážce, pak se v drtivé většině případů myslí urážka nějakého člověka. Jak to teď po sobě ale čtu, vidím, že jde o pouhé slovíčkaření. Proto se vrátím k meritu, jestli je či není pravdivé negativní hodnocení urážkou.

Předesílám, že příklad o pětce z diktátu je zcela mimo mísu. Známkami se hodnotí žáci a studenti ve školách, přičemž měření úrovně jejich znalostí je součástí výuky. Učitelé mají nejen právo, ale i povinnost své žáky klasifikovat a žáci mají zase povinnost hodnocení podstupovat. Podobné je to ve vztazích mezi nadřízeným a podřízeným… Hovořit v tomto smyslu o urážce je hloupost, i když ve škole nebo v zaměstnání jistě může dojít k dehonestaci či difamaci lidí, ale ne prostřednictvím negativního hodnocení výkonu žáka či zaměstnance, notabene pravdivého.

A jak je to v ostatních případech? Vždycky záleží na tom, z jakého titulu jeden hodnotí druhého. Urážlivé může být už jen, když se někdo do role hodnotitele pasuje svévolně, nebo kontext, v jakém je hodnocení zveřejněno. Hodnocení je soud a posuzovat či soudit druhé je obecně velice těžké. Učitel je oprávněn posuzovat schopnosti žáka v daném předmětu. Co ale koho opravňuje v běžném životě k hodnocení skutků nebo slov druhých? To by se měl zeptat každý sám sebe, než se k nějakému hodnocení jiného odhodlá. Píši to teď, když o tom uvažuji, ačkoli si v reálu onu otázku sám často nepoložím, aby nedošlo k mýlce.

Vyšel jsem z citace: „Negativní hodnocení samo o sobě, pokud se zakládá na pravdě, není urážkou.“ Je to však tvrzení buď nicneříkající, nebo arogantní. Záleží na tom, zda autorka toho výroku v konkrétním případě ví, co je pravda, nebo si jen myslí, že to ví. Asi tak.

Odkaz na můj blog, z diskuze pod nímž jsem vyšel: https://jaroslavkvapil.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=682471