Svoboda slova, cenzura a pandemie

To se to na hlavní stránce blogu idnes.cz pročistilo, když byly texty, v nich jejich autoři dehonestovali a napadali jiné blogery (v poslední době častý jev, který se zde rozmohl) přesunuty do „osobnějších“ rubrik.  

Nebudu na nikoho ukazovat prstem, nicméně je nutné připomenout, že se zmíněné texty týkaly zejména koronavirové epidemie, a hlavně přístupu k očkování proti covidu. Aby nedošlo k mýlce, tvrdím a nepopírám, že covid existuje, že je to nebezpečná a nakažlivá nemoc, že lidé, kteří covidem onemocní, mohou velmi trpět, a také nezřídka i trpí, a že mohou i zemřít, a také v nezanedbatelném počtu umírají. Covid je zároveň poměrně nová nakažlivá nemoc, nikoli však jediná, a koronavirová pandemie je rovněž nový, ale historicky nikoli jediný hromadný výskyt nakažlivého onemocnění. 

Současně jsem toho názoru, že očkování je jednou z nejúčinnějších metod k eliminaci nakažlivých nemocí a že je dosti účinné i proti respiračním onemocněním, jako jsou chřipka nebo covid. Nicméně nejsem pro povinné očkování proti covidu, k čemuž jsem dospěl prostou analogií s druhově podobnou chřipkou, proti které se očkuje už dávno (vakcína proti chřipce byla vyvinuta v USA za druhé světové války), ale nikdy nebylo toto očkování povinné.

Tolik tedy z mého laického pohledu k medicínským faktům a otázkám současné covidové pandemie. Teď se ale jedná o to, jak proti epidemii bojovat, a to už není záležitost pouze zdravotnická či lékařská, ale hlavně sociální, ekonomická a politická. Abych to vysvětlil. Z medicínského hlediska je jistě žádoucí zachránit každý život, aby nedocházelo ke „zbytečným“ úmrtím, a zabránit „zbytečnému“ utrpení každého pacienta. Jde o to, za jakou cenu. Názorně: spolehlivě se virus přestane šířit, pokud se každý úplně izoluje od druhých. Něco takového by ale velice rychle zardousilo naši existenci.

Mezi tímto krajním řešením a druhou krajností, totiž necháním epidemii volného průběhu, existuje celá škála dílčích opatření, jak šíření viru omezovat, a to s ohledem na sociální a ekonomické dopady. Přijímaná opatření je pak nutné zdůvodnit, což je pole pro politiku, a jde to dělat různými způsoby. Jedením z nich je ten, jaký se uplatňuje u nás: přijme se opatření, a když proti němu někdo něco namítá, řekne se mu – ty drž hubu a krok, nešiř hoaxy a dezinformace, nebo si na tebe posvítíme a pro jistotu se názory individua vytěsní z veřejného prostoru. 

Když se přijaté opatření ukáže málo účinné, či zcela neúčinné, přitvrdí se a přijmou se opatření stejného druhu, jen se prosazují s větší razancí. K tomu se pak přidružuje citové vydírání: ty, človíčku, který nechceš respektovat přijatá opatření, a hlavně ty, jenž se nechceš nechat očkovat, jsi vinen tím, že jsou plné nemocnice, kde lidé příšerně trpí a umírají. Že se potom obrátí hněv těch, kteří opatření dodržují a spořádaně se očkují, proti „revoltujícím človíčkům“, se stane už samospádem. Jen ten virus se navzdory všemu šíří dál, což se omlouvá tím, že kdyby se opatření nepřijala, byla by situace mnohem horší.

Nebo se nabízí jiná metoda, a to každé opatření řádně zdůvodnit, především jaké efekty se od něj očekávají, a když se nedostaví, opět řádně vysvětlit, v čem byla chyba a jak ji napravit. Už jsme si řekli, že očkování je nejúčinnější způsob, jak bojovat proti viru, a byla tu kampaň – nechte se očkovat a udělejte tečku za koronavirem. Tečka ovšem nepřišla, i když se nechalo naočkovat kolem šedesáti procent lidí, naopak se rozhořela nová vlna epidemie. Byl takový problém přiznat, mýlili jsme se, očkování samo o sobě virus nezastaví, nicméně má prokazatelné výsledky? Bylo možné také říct: očkovaní lidé, pokud onemocní covidem, v daleko menší míře mají těžký průběh nemoci a mnohem méně často umírají, proto má očkování smysl. 

Myslím, že současná situace v zápasu s koronavirem, a i to, jak k ní došlo, názorně ukazuje, že se v politice nakonec nejvíc vyplatí nelhat a nemlžit, nestrašit a nepoužívat násilí ani hrozby násilím. Pokud bude politika pravdivá, není třeba se bát ani svobody slova, není nutné cenzurovat „alternativní“ názory, protože se jaksi samo vyloupne, co je hloupost, a tedy hoax a dezinformace. Problém je, že v pravdivé politice nesmí politici a všichni další, kteří ji utvářejí, lhát, mlžit, sledovat vlastní postranní cíle a partikulární zájmy. Pokud tak ovšem činí, musí nastoupit nátlak, omezování svobody slova a cenzura. Další potíž spočívá v tom, že pokud někdo už jednou lhal, těžko mu už podruhé někdo věří, že teď už říká pravdu.