- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
= Zkoušky na vysokou školu dělal v Brně na začátku sedmdesátých let, teď se ale psal rok 1980 a fotograf propagace Vilém se svým kolegou výtvarníkem Martinem mířili brněnským výstavištěm k expozici svého podniku, aby demontovali a připravili k odvozu modely strojů, co podnik předváděl na strojírenském veletrhu.
= „Vypadá to tu divně,“ poznamenal Vilém, když dorazili na místo.
= Martin se poškrábal ve vousech, ale neřekl nic. Vilém vystoupil na zastřešenou verandu pergoly a zadíval se do prosklené místnosti. Na sytě modrém jekoru stály bílé podstavce a na nich nehybné modely strojů a výrobních linek. Pohled na stroze technické, ač dokonalé výtvory rukou modelářů Viléma zastudil. Umělá tráva kolem strojů se mu nyní zdála ještě umělejší, tak se radši otočil zády k tomu stánku z hliníku a skla. Avšak scéna opuštěného výstaviště bez života jenom prohloubila nepříjemný dojem cizosti, co se v něm uhnízdil již cestou od vstupní brány.
= Po nedávném ruchu tu zbyl už jen binec kolem odpadkových košů. Pošlapané tácky od klobás, zmuchlané papíry a kelímky od piva se povalovaly všude na cestách. Zmizely už i stánky některých firem, jiné byly zčásti rozebrány. Na trávnících a na betonu silnic ležely zralé plody jírovců a jejich ježaté slupky. A nad tím vším se ještě nesla ozvěna změti hlasů a kroků, kterou vítr po trochách odnášel kamsi do lesů za Brno.
= „Martine, tobě to tu vážně nepřipadá divný?“ zeptal se opět Vilém. „Na mě z toho padá jakási pitomá tíseň.“
= „Připadá,“ souhlasil Martin. „Ale jestli se toho rychle nezbavíš, tak si večer, jak tě znám, asi moc nezařádíš.“
= „Ale ne,“ usmál se Vilém. „Přejde to hned, jak odtud vypadnem.“
= Odpoledne však, když už stáli na zastávce tramvaje před areálem výstaviště, přihnala se najednou podivná tramvaj, co jí místní říkají šalina. Nezastavila a byla přecpaná vojáky v maskáčích. Jejich tváře bez výrazu zíraly ven odevzdanými zraky. Vilém a Martin po sobě užasle koukli. A tramvaj jako přelud zmizela za nedalekým domem, než stačili cokoli říct.
= „Tak kdy vyrazíme?“ otázal se Vilém.
= Seděli v pokoji hotelu Morava v křeslech proti sobě. Vilém měl nohy na stolku a kouřil. Martin vstal, zakousl se do jablka a pustil rozhlas po drátě. Hlasatelka oznamovala, že si v následující půlhodině mohou vyslechnout písně v podání Heleny Vondráčkové, Václava Neckáře, Waldemara Matušky, Petry Janů a Karla Černocha.
= „Nejdřív bych zašel někam na večeři,“ navrhoval Martin. „No a pak..., tys říkal, že víš o nějaký dobrý vinárně?“
= „Vilém sáhl rukou na zem vedle křesla a nahmatal své boty. Vzal jednu a znechuceně si ji prohlížel.
= „Úplně promočený,“ konstatoval vztekle. „Taky musí, kurva, furt pršet.“
= Martin se podíval na postel, kde se sušily jeho kalhoty, pak z okna a souhlasně přikývl. Střecha protějšího domu byla ještě mokrá.
= „Jmenuje se to U královny Elišky, ale nevím, kde to přesně je,“ odvětil Vilém na dotaz stran vinárny. „Prý na Mendelssohnově náměstí.“
= „Jsem zvědavej, jak to budeme hledat,“ řekl Martin s náznakem skepse.
= „Neboj, někoho se zeptáme,“ rozptyloval Vilém jeho obavy.
= „Tak víš co? Nejdřív to najdem, pak povečeříme a potom se tam vrátíme,“ navrhl Martin.
= Už nepršelo a odlesky mokrých ulic a střech v pozdně letním odpoledni dodávaly světlu neskutečnou barvu, jaká byla na nějaké vzdálené planetě v jednom sci-fi filmu, jak si Vilém aspoň pamatoval.
= „Holky, nevíte náhodou, kde je tu Mendelssohnovo náměstí?“ oslovil Vilém dvě dívky, co šly kolem.
= „Mendelssohnovo?“ divila se vyšší z nich.
= „No hledáme vinárnu U královny Elišky. Má to být tam,“ pomáhal jim Martin.
= „Zuzko, ty znáš vinárnu U královny Elišky?“ obrátila se vyšší dívka na svou kamarádku.
= „Znám,“ připustila mala černovláska. „Ale ta je na Mendelově náměstí.“
= „Prý Mendelssohnovo náměstí,“ opakovala vyšší dívka posměšně.
= „To nevadí,“ řekl rychle Vilém. „A jak se tam dostaneme?“
= Za chvíli už Vilém a Martin sledovali, jak ruka černovlásky kráčela nejdřív rovně, potom odbočila doprava, ještě doprava, pak doleva, znovu doprava a zase rovně.
= „Vy jste studentky,“ zajímal se Martin, když pochopili cestu.
= „To by souhlasilo,“ zasmála se vyšší zrzka.
= „A co studujete?“ vyzvídal Vilém.
= „Ekonomku,“ vyhrkly obě naráz.
= „A nechcete jít do tý vinárny s náma?“ snažil se Vilém využít příležitosti.
= Obě se po sobě podívaly a bylo patrné, že si s tím nápadem pohrávají.
= „Já tedy nevím...,“ promluvila Zuzka váhavě.
= „Dneska přece nemůžeme. Máme lístky do kina,“ přerušila ji zrzka.
= „Tak to vás nebudeme zdržovat,“ řekl Martin chápavě. „Ahoj a díky za radu.“
= „Ahoj,“ řekly překvapeně a po krátkém zaváhání pokračovaly v cestě.
= „Co děláš?!“ osopil se Vilém na Martina. „To byla jasná finta. Žádný lístky neměly, chtěly se dát přemlouvat. Ta menší, Zuzka, by se sbalit dala.““
= „Ale ta druhá ne,“ mínil Martin. „Ty, Vildo, myslel jsi Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, co napsal ten známej svatební pochod, s kterým sis spletl Gregora Mendela?“
= „Asi jo. O co jde, Marty?“
= „Ten tvůj omyl byl totiž fatální. Asi se budeš brzy ženit,“ uculil se Martin.
= „Vole!“ chechtal se Vilém.
= Vinárna U královny Elišky na Mendelově náměstí za kostelem otvírala v půl osmé, takže Vilém a Martin měli dost času nejen v klidu povečeřet, ale rozhlédnout se i po okolí. Jak šli kolem kostela, odhodláni nasát do sebe maximum dojmů z podvečerního Brna, zaslechli otevřenou bránou v portálu liturgickou hudbu. Zastavili, dohodli se očima a sotva vstoupili, rozezněly se varhany několika mohutnými akordy, až rozechvěly klenbu a Vildu s Martym přibily k dlažbě. Hudba se trochu ztišila a oni uslyšeli nesourodý sbor zpěváků, kteří stáli roztroušeni v dlouhé řadě lavic.
= Náhle si připadali jako vetřelci, nikdo si jich ale nevšímal, což jim dodalo odvahu. Urazili několik metrů a dostali se do hlavní chrámové lodě. Zevnitř se zdál kostel mnohem větší a nádhernější díky barokní výzdobě.
= Vilém a Martin klouzali očima po stropě, kůru a sloupoví, až dorazili k oltáři. Slavnostně ustrojený kněz s ministranty zde konal nějakou mši. Později se z jeho kázání dověděli, že šlo o slavnost Panny Marie Utěšující, které byl kostel zasvěcen. Vilém se letmo podíval ke zpovědnicím, když do kostela vstoupila asi třináctiletá dívka v nylonové větrovce. Zamířila nejdřív ke kádi se svěcenou vodou, kde se pokřižovala. Pak přišla ke zpovědnici, poklekla a sepnula ruce. Zírali na ni udiveně ještě hodně dlouho.
= Kněz už před hodnou chvílí začal kázat a právě se dostal k vysvětlování, co je to svatý odpustek. Tvrdil, že neznamená to, co se dětem ve škole říká, že odpustek je za tři koruny zakoupená stvrzenka o odpuštění toho kterého hříchu. Odpustek je prý skutečný a hluboký odklon od hříchu, hluboký vnitřní odklon. Fajn; řekl si Vilém v duchu. Jen kdyby mu někdo beze zbytku objasnil, co všechno je hřích.
= Cestou z kostela ale pocit z farářova kázaní přiměl Viléma k sebezpytným úvahám, zda jeho záměr se v Brně povyrazit není moc nízký, sobecký a primitivní. Cítil zmarnění a také odcizení se věcem, lidem i sobě, ten měl však pořád a farář mu ho jen připomněl. Vtom si uvědomil, že ať bude kdekoli, kýmkoli a cokoli dělat, svět bude stále stejně nepochopitelný a život nesnesitelný. Nedocházelo mu ale, že zná jen ten reálně socialistický svět, kde žije svůj ukoptěný život, i když se právě nachází v surrealistickém Brně.
= Do restaurace, kde se rozhodli povečeřet, dorazili řádně vyhladovělí. U dlouhého stolu seděly kromě nich tři starší dámy, delikátně pokuřovaly a jedna si k tomu nabírala lžičkou z poháru se šlehačkou. Působily tu nepatřičně, ale Vilém a Martin si toho nevšímali a lačně se pustili do jídla, sotva před ně servírka postavila talíře.
= Než dojedli, přisedli k jejich stolu dva starší muži s košíkem švestek. Jeden byl robustní a hranatý, druhý menší s kulatými brejličkami a mluvil fistulí. Hřbety rukou a předloktí měl potetovaná samými dívčími jmény a sem tam srdcem prostřeleným šípem. Říkali, že letos je švestek habaděj a jak jsou panečku veliké, ale posteskli si, že při česání byla zima.
= „Sáhněte si, jak jsem ještě teď studená,“ pravil ten potetovaný v brejličkách a podával Vilémovi svou ruku.
= Byla jako kus ledu a teprve nyní Vilémovi došlo, co ten muž vlastně řekl a že je to žena. Rychle pohlédl na Martina a snažil se přitom, aby nevypadal moc vykuleně. Martin byl ale stejně překvapený jako on. Oba dva pak tu podivnou ženu důkladně pozorovali. Pokoušeli se v ní objevit cokoli ženského, ale nepovedlo se jim to. Snad jedině hlas, ale i ten byl spíš mužský, přestože vysoký.
= Do dlouhé klenuté chodby z neomítnutých cihel, která tvořila interiér vinárny U královny Elišky, se vcházelo dřevěnou bránou po kamenném nájezdu. Podél obou stěn stály řady stolů. Vzadu u jakéhosi pultu hrál někdo na housle. Jejich hlas se vznášel a rozléhal a tak naplňoval ještě téměř prázdnou místnost. U jednoho stolu v rohu hned za nájezdem však seděly dvě mladé ženy. Jakoby tu na nás čekaly; pomyslel si Vilém.
= „Pardon, dámy, nebude vám vadit, když přisednem?“ otázal se jich Vilém skoro obřadně.
= „Ale klidně,“ usmála se černovláska s brýlemi. „My už se stejně za chvíli zvedáme.“
= „To není možný, že máme takovou smůlu,“ obrátil se Vilém k Martinovi, který se šklebil do vousů.
= „Smůlu?“ zajímala se ta v brýlích. „A proč? Že odcházíme?“
= Blondýnka na lavici se jen plaše usmívala.
= „Nemůžete nás přece jen tak opustit,“ přesvědčoval je Vilém a přitom se posadil.
= Ženy po sobě mrkly a obě naráz zabodly do Viléma tázavé pohledy. Martin usedl také a Vilém si spokojeně zapálil cigaretu. Nabídl i dívkám, ale vzala si jen blondýnka.
= Dívka v brýlích chtěla něco pronést, ale ozval se Martin: „Od oběda bloudíme osaměle Brnem a marně hledáme společnost a vy nás teď chcete nechat na holičkách?“
= Černovláska po Martinovi rychle koukla.
= „Tak už toho nech,“ napomenul ho Vilém. „Vidíš, že se dámy rozhodly zůstat s náma.“
= Dívka v brýlích se znovu vrátila k Vilémovi a ušklíbla se: „Pánové se snaží být vtipní, co.“
= „Možná, ale o to nejde,“ pravil Vilém. „Mě zajímá, co budeme pít?“
= „Tak podívejte...,“ začala černovláska nazlobeně.
= „Já bych pokračovala v tom svařáku,“ skočila jí do řeči blondýnka.
= Dívka v brýlích po ní sekla vyčítavým pohledem.
= „Výborně!“ zajásal Vilém.
= Martin však záporně zavrtěl hlavou a řekl: „Tak z toho nic nebude. Asi se vážně nedá nic dělat. Měly jste pravdu.“
= Všichni na něj udiveně zírali.
= „Jak to?“ uklouzlo zvědavě dosud se zdráhající černovlásce.
= „Protože já svařák nepiju,“ oznámil Martin.
= Stůl vybuchl smíchem a bylo rozhodnuto. O další se postaral džbánek vína. Následující je už zastihl v příjemné zábavě a třetí je dokonale sblížil.
= „A Vildo, co ty vlastně děláš?“ ptala se dívka v brýlích, když už na sebe dřív prozradila, že se jmenuje Jiřina a je zdravotní sestra, stejně jako její kamarádka.
= „Samý blbosti,“ řekl Vilém rozverně.
= Martin a blonďatá Hedvika seděli teď na lavici a drželi se vzájemně kolem pasů. Vinárna se zaplnila. U stropu se vznášel hustý dým, kterým si zvuky houslí jen stěží razily cestu.
= „No dobře,“ usmála se Jiřina. „Kde ale pracuješ?“
= Místo odpovědi začal Vilém taktovat k hudbě.
= „Počkej..., no tak počkej,“ chytila ho za ruku Jiřina. „A co: Zaspala nevěsta v strážnickem dolíííně...?“ zanotovala.
= „Tu ne..., ta je pomalá,“ přerušil ji Vilém, přisedl si těsně k ní a objal Jiřinu kolem ramen.
= „...ale je pěkná...,“ trvala na svém Jiřina.
= „Což vo to..., pěkná je..., ale je pomalá...,“ opakoval Vilém.
= Martin s Hedvikou se v tu chvíli starali už jen sami o sebe.
= „Víš, já jsem dřív také věřila, že se mají chlap a ženská napřed víc poznat, než se spolu vyspí,“ řekla Jiřina už ve svém bytě Vilémovi, když už se domilovali, seděli vedle sebe na rozkládacím gauči a kouřili.
= Před nimi na stolku stála načatá láhev vína. Svítila jen malá lampička na polici na zdi za nimi a její světlo se tříštilo v ploškách broušených sklenic.
= „A teď už si to nemyslíš?“ zeptal se Vilém.
= Koukla po něm útrpně a rozpovídala se: „Ne. Už dávno si nic nenamlouvám. Řekni sám. Člověk se pořád o něco snaží. Chce něco dokázat. Snaží se chovat, jak se má, myslí si, že se musí vdát a mít děti a žít spořádaným životem. Ale k čemu to je? Smysl má jedině, když se chytí každé příležitosti. Žít ze dne na den, užít si, urvat, co se dá. Vildo...“
= „Takže jsem byl pro tebe jen kořist?“ zeptal se užasle.
= „Ale no tak, Vildo,“ uculila se a líbnula ho na tvář. „Jdu se vysprchovat,“ oznámila pak.
= Když v pokoji osaměl, pochopil, že právě prožil jen další absurdní zážitek toho dne, že se přes něj převalilo pouze nové úděsné prázdno. Seděl na gauči a viděl všechno zřetelně ostře, až ho z toho zamrazilo. Zjitřeně vnímal každý detail. Pobryndaný stolek, popelník s několika vajgly, květiny na okně, své ponožky pod stolkem, Jiřininu podprsenku, která se zachytila sponou čalouněné matrace a splývala k zemi jako podivný mrtvý tvor, co přimrzl ke skalnímu útesu, nůž jímž otevřel víno a kterým, jak ho teď napadlo, by se mohl klidně podřezat, aby dovršil zvláštní den v tomto městě.
= Vilém se však ve všem mýlil. Den prožitý v Brně mu mohl připadat surrealistický, stejně jako všechny jeho příhody. Byl to ale docela banální den a hlavně Jiřina, která se později stala k Vilémovu štěstí či neštěstí jeho ženou, byla reálná naprosto. Ještě daleko víc, než surrealistický reálný socialismus, který devět let nato skončil, ale oni dva žijí stále dál a dál své životy, mají radost, že se daří dvěma dětem, co vychovali, dcera jim dala i vnoučka a vnučku, syn jezdí po světě a když šel Vilém nedávno v Brně po náměstí Svobody, zpíval tam a hrál na kytaru nějaký zoufalec „To všechno vodnééés čas...“ a on si vzpomněl na svůj surrealistický den, co změnil a nasměroval jeho život.
Další povídky a básně jsou na: www.kvaj.blogspot.com
Další články autora |