Srdečný dík Janu Jílkovi

Díky zdejšímu VIP blogerovi Janu Jílkovi se mnozí dověděli, že existuje nějaký Jaroslav Kvapil, který s ním vedl a stále trochu ještě vede sáhodlouhý dialog pod jeho blogy. Jílek tvrdí, že si hraje a baví se a já mu věřím.

Možná by stálo za to vyjasnit, jak vzniklo celé to naše měření pindíků (tak to charakterizovala Eva Korbelová v diskuzi pod zatím posledním Jílkovým blogem), když jsem stál Janu Jílkovi za čtyři blogy. 

Jan Jílek napsal blog „Pluralis majestatis“, pod který jsem přičinil tento komentář: „S vaším textem do značné míry souhlasím. Nicméně píšete, že nesoudíte a že vás ,nijak nebere debata kolem Ester Ledecké, Sereny Williamsové, Christiana Ronalda, Jaromíra Jágra a dalších natolik, abyste se zapojil do případné debaty o jejich platech, chování atd.´ Ve skutečnosti ale soudíte a do té debaty se zapojujete (třebaže nepřímo), a to natolik, že jste měl potřebu napsat tento text. Vy byste si určitě přál, aby vaše psaní vyhlíželo neutrálně, jako že dění kolem těch lidí pozorujete z nadhledu a nezúčastněně. Tak tomu ale není.“ 

No a tohle Jílka nějak přimělo (abych to vyjádřil neutrálně), aby se se mnou pustil do jakéhosi souboje. Asi není důležité, co kdo v té diskuzi druhému řekl, ostatně to Jílek ve čtyřech textech dostatečně přiblížil. Pravda, ze svého pohledu, ale já mu tu iniciativu rád přenechám. Není totiž podstatné ani to, abych se snažil „uvádět věci na pravou míru“ ze své pozice. Nezáleží mi na tom, a to je postoj, kterého jsem nabyl právě díky Jílkovi. Jsem mu za to vděčný. 

Ne, že bych v debatě s Jílkem zuřil a kousal si vzteky nehty, jak usuzoval on, ale debatuji vždycky tak, že to působí vášnivě, i když takové emoce ve skutečnosti nechovám. Je to podobné jako ve filmu „Zvětšenina“, kde se hlavní hrdina na rockovém koncertu rve o trofej v podobě krku kytary, kterou předtím kytarista na pódiu roztřískal a její kusy naházel do obecenstva. Když ten krk hlavní hrdina filmu ukořistí a uteče s ní ven, bez zájmu ho odhodí na zem. V diskuzi s Jílkem a při četbě jeho blogů jsem si uvědomil dřív, že o nic vlastně nejde.

Nezáleží ani na tom, kdo v debatě vyhrál. Ostatně jistý Jiří Svoboda k tomu na mém facebookovém profilu napsal: „Po dobu patnáctikolového boxerského zápasu si Jílek stále udržoval iniciativu, vy jste byl v defenzivní pozici. Jílkovy zvedáky měly smrtící sílu. Jako ringový rozhodčí prohlašuji Jílka vítězem. Ale na staré chlapy dobrý výkon od obou. ANO pravda a láska zvítězí nad nenávistí, to jste dokázali oba dva.“ Takže je patrné, že vyhrál Jílek a já mu k tomu vítězství gratuluji. 

Jan Jílek však v průběhu našeho „souboje“ pojal nápad, že na jeho základě napíše jakousi brožuru o komentářích blogerů nebo tak něco, v níž mě uvede jako výstražný příklad. To jediné mě nejdřív nakrklo, hlavně když mi sdělil, že si nějaké mé komentáře okopíruje. Jílek k tomu ale poznamenal: „Víte pane Kvapile veškeré komentáře se dají zobecnit a na nich ukázat komunikační a manipulační fauly, které používáte vy a další, takže budete za komika a nebudete moci ani ceknout.“  Odpověděl jsem mu, že si má v takovém případě dělat, co chce. A ještě později mi došlo, že mi nezáleží už ani na tom, kdyby mě přímo citoval.

Moc si ale nedovedu představit, co by taková brožura měla přinést. Nějaké shrnutí pár komentářů pod blogy na dvou třech webech? Dejme tomu. Komentářů jsou však tisíce a tisíce a vyjadřují se k nejrůznějším textům… Že taková brožura bude asi problém, seznal záhy sám Jílek. Ve svém posledním blogu „Dost velká zábava číst komentáře pod blogy“ v závěru totiž uvedl: „Tak, zase jsem napsal jeden ,zbytečný blog´, jak by pravil pan Kvapil, zasnil jsem se při psaní. To místo u vody je fakt příjemné i přes ty betonové panely, co tam naskládali kdysi dávno ženisté. Půjdu si číst ty komentáře dalších blogerů, abych si utřídil kategorie diskutujících. Jsem zvědavý, co mi z toho vyleze. Už jsem si cvičně napsal jednu kapitolu, ale moc se mi nelíbí. Je taková přechytralá, ale ono téma, pokud mne bude držet, se poddá.“

Řekl bych, že už se to poddává. Projevilo se to již v tomto blogu. Po několika úvodních odstavcích, v nichž se Jan Jílek vykecal, nabralo jeho psaní šmrnc, a nakonec se mu povedl příjemný blog, i když mě v něm „znectil“ všemi možnými způsoby. Že je blog zdařilý, se odrazilo i v mnohem bohatší diskuzi a koneckonců i na karmě proti předchozím třem jeho blogům. V těch jsem totiž diskuzi obstarával téměř sám. Takže přeji Janu Jílkovi všechno dobré a srdečně mu děkuji. Zdá se, že mi začíná být sympatický.

P. s. Pod Jílkovým blogem diskutovala také jistá Vlasta Fišrová na napsala mimo jiné: „Pane Jílku, pročetla jsem si pár těch debat a vidím to tak, že některé diskutéry svým způsobem žití prostě dráždíte. Možná jsou naštvaní na ,celý svět´, že nedovedou žít s takovou lehkostí, sám za sebe, svobodně. Zout si třeba boty, když se jim zachce, nebo úplně něco jinýho dělat spontánně, bez ohledu na to, co na to řeknou ostatní.“ 

Pokud jsem do toho byl zahrnut i já, mohu ubezpečit, že mě Jílek svým způsobem žití vůbec nedráždí. Kdyby v diskuzi Milan Bartoš nezmínil, že Jílek chodí bos a jí lněné semínko, ani bych to nevěděl. Navíc na tom neshledávám nic pobuřujícího, lněné semínko jím také a bos jsem také kdysi zkoušel chodit, ale nevyhovuje mi to. Ostatně cárat bos po městské dlažbě nebo asfaltu a třeba v zimě nebude minimálně zpočátku moc příjemné. Ačkoli jsem kdysi v Bosně viděl starou žebračku, jak šla bosa po zledovatělé silnici, ale myslím si, že kdyby to záleželo jen na ní, nejspíš by se obula. 

Ještě vzkazuji paní Fišrové, že jsem v diskuzi s Jílkem neventiloval nespokojenosti s vlastním životem. Skutečně prožívám právě šťastné období, ale nenutím nikoho, aby mi to věřil.