Snad ji čekala láska

Zahlédl jsem koutkem oka na mostě Legií, jak na mě ta dívka civí. Vtom jsem místo panorama Hradčan za Vltavou spatřil veliké zelené ruce, které se jako ratolesti vzpínaly k lásce. Ruce však byly mrtvé, kovové a zelené od měděnky.

Obraz se rozplynul a místo něj vyplula na nebe obludně zvětšená karikatura pátera Koniáše, kterou znám odněkud z časopisu. Než jsem rozluštil, proč místo Pražského hradu vidím napřed vzpínající se ruce a pak horlivého jezuitu z 18. století, byla dívka u mě a ptala se, zda se mi pohled na Hrad tolik líbí. 
     
Holka, tipoval jsem ji tak na sedmnáct, a navazuje konverzaci? Potlačil jsem překvapení a prozradil, co vidím místo známého pohlednicového výjevu. Myslel jsem si, že ji tím vyvedu z míry. Ona se ale bez známky údivu otázala, jestli se ke mně může přidat? Koniáš zmizel.
     
Ptal jsem se, co si od toho slibuje? Neodpověděla, jen opakovala žádost, která zněla teď jako naléhavá prosba.
     
„Já ale sám nevím, kam půjdu. Jen se tak procházím městem.“
     
„Vím dobře, kam jdete.“ 
     
Dívka to prohlásila tónem, který mi nedovolil rozporovat její slova. Šla se mnou a držela se kousíček za mým pravým ramenem, takže jsem si ji nemohl prohlédnout, aniž bych na ni zíral. V uších mi zněla jakási klavírní hudba, když jsem u Národního divadla odbočil na Masarykovo nábřeží. Před můstkem na Slovanský ostrov jsem náhle zastavil, dívka současně se mnou.
     
„Jak můžete vědět…,“ obrátil jsem se k ní tváří. 
     
Otázku jsem nedokončil, protože její pohled byl takový…, jako by se jí nad hlavou vznášeli dva fialoví Amorové. Zabránili mi ptát se. Asi se probouzí k lásce, pomyslel jsem si a pokračoval v chůzi. Ona se mnou. Když jsme dorazili k Mánesu, napadlo mě přejít silnici a vydat se Myslíkovou ulicí na Karlák. Než jsem ale naznačil záměr, navrhla, že bychom mohli jít až k Jiráskovu mostu a na Karlovo náměstí se dostat Resslovou ulicí.
     
„Jak víte, že mám namířeno tam? Co se ale divím. Proč chcete jít Resslovou?“

„Vy tamtudy chcete jít,“ opravila mě.

„Ano,“ řekl jsem udiveně. „Je tam totiž kostel Cyrila a Metoděje kde zahynuli atentátníci, kteří sejmuli Heydricha. Chtěl jsem si to připomenout.“
     
Co znamenalo zabití té nacistické zrůdy? napadlo mě. Byly oběti heydrichiády, co po něm následovala, zbytečné? Nechtělo se mi ale myslet na smrt, když doprovázím dívku, nad níž poletují bůžkové lásky. 

Řekl jsem jí, že jsme to mohli protáhnout po Rašínově nábřeží až na Palackého náměstí, neboť je odtud vidět kostel Panny Marie na Slovanech se zvláštními věžemi, kterému se říká Emauzy, a na ten že se vždycky rád podívám. A že jsme pak mohli dojít na Karlák ulicí Na Moráni. Nevěděl jsem, proč jsem jí to vyprávěl a ona se na mě jen dívala a ten pohled byl smutný, nekonečně hluboký a jakoby mrtvý.
     
„Od doby, co jsem začal vnímat, až do čtrnácti let jsem vídal místo štíhlých věží jen lešení. Kostel prý na konci války zasáhla bomba. Vám se Emauzy nelíbí?“ 
     
Její oči náhle ztvrdly, pak se rozšířily a zeleně zasvítily. Dívka se ale brzy uklidnila a už jsme nemluvili. O čem mlčela, jsem netušil, ani proč ji tak rozrušila zmínka o Emauzích. Loudali jsem se parkem na Karláku, dívka kousek za mým pravým ramenem. Už jsem pochopil, že jdu do kostela svatého Ignáce z Loyoly při ústí Štěpánské ulice do náměstí.

„Vždycky, když se octnu tady, musím zajít do Ignáce. Nejsem věřící nebo tak něco. Církve, řády, kongregace a sekty mi nic neříkají, ale mám rád kostely a tenhle miluji. Snad proto, že patří jezuitům a Tovaryšstvo Ježíšovo je jediným řádem, který uznávám. Takhle si totiž představuji, že by mělo duchovenstvo vypadat. Kostel je vždy otevřený pro návštěvníky, a hlavně pro ty, kteří hledají duchovní útěchu a ruce, třebas i mrtvé, vztahují k lásce.“ 
     
Sám jsem se divil, co to kecám, nicméně jsem musel pokračovat: „Vím, že u nás mají jezuité hlavně od dob národních buditelů špatnou pověst. Podle nich ničili českou kulturu a potírali český jazyk. Jenže to nebyla tak docela pravda, protože oni chtěli Čechy rekatolizovat. Třeba ten páter Koniáš, kterého jsem viděl na mostě místo Hradčan. Pro národní buditele byl symbolem údajného jezuitského tmářství a útlaku české kultury. On sice pálil knihy, ale ani ne tak proto, že byly české, ale že nebyly katolické. Vím, že zlikvidoval některé bratrské literární klenoty, ale na druhé straně sám knihy česky psal, roznášel je a rozdával. Byl ale moc horlivý, až ho sami jezuité mírnili…“
     
„Nemusíte mi to vysvětlovat,“ přerušila mě dívka. „Věděla jsem, že půjdete sem. Vím také, co cítíte k tomto kostelu a jak smýšlíte o jezuitech.“
     
„Jak to můžete vědět?“ 
     
Nejspíš jsem připomínal zaseknutou gramofonovou desku, a tak mi dívka dala prst přes rty, abych už byl zticha. Já to ale cítil jako milostný dotek.
     
„Prozradíte mi aspoň své jméno?“
     
„Eva.“
     
Vešli jsme do kostela bránou v mohutném průčelí, na jehož vrcholu stojí socha sv. Ignáce z Loyoly ve svatozáři. Za vstupem vpravo jsem si všiml nad dveřmi svítícího nápisu – Zpovídá se, a napadlo mě, že mám zpověď už za sebou. S dívkou v patách jsem šel středem kostelní lodi přímo k oltáři mezi dvěma řadami lavic, kde klečelo či sedělo asi patnáct lidí. Jako vždy jsem obdivoval výzdobu raně barokní stavby. 

U hlavního oltáře s obrazem Ignáce z Loyoly, jak vstupuje do slávy nebeské, jsme se zdrželi jen krátce, ale i tak jsem si stačil vybavit, co bylo podnětem, že se Ignác, původem z baskické šlechtické rodiny, stal zakladatelem jezuitského řádu a svatým. Roku 1521 mu totiž dělová koule při obléhání Pamplony rozdrtila pravou nohu a když se léčil a málem při tom zemřel, prožil údajně duchovní obrácení a začal nový život ve službě Bohu.
     
Cosi mě ale táhlo od oltáře k bočním vzájemně propojeným kaplím na jižní straně hlavní lodi. V kapli, která se jmenuje Všech věrných zesnulých nebo také Dušičková, seděla na obyčejné židli stará žena, která se na nás dívala. Domníval jsem se, že na nás, ale když jsem se ohlédl, dívka byla pryč. 
     
Stará žena se mě zeptala, jestli jsem turista, nebo jestli sem chodím pravidelně?

„Když jsem zrovna poblíž a mám čas, vždycky sem zajdu.“
     
„Jste věřící?“
     
„To nejsem, ale tenhle kostel je mi blízký.“
     
„Proč zrovna kostel svatého Ignáce?“
     
„Ještě jako hodně mladý jsem chtěl jít aspoň jednou na Štědrý den na půlnoční mši, jenže tehdy se v kostelech buď vůbec nekonaly, nebo třeba ve čtyři odpoledne a Ignác byl jediný, kde klasická půlnoční mše probíhala. Taky tu tenkrát byly mraky lidí, ani zdaleka se všichni nevešli do kostela a kolem hlídkovali esenbáci. Vnímal jsem to jako vzdor vůči režimu a od té doby mi je sympatický i jezuitský řád.“
     
Paní se pak rozpovídala. Jezuity chválila, že přinesli vzdělanost a zakládali školy, které měly vynikající úroveň. Ona sem do kostela chodí často, aby načerpala vnitřní sílu, že na ni toto místo silně působí. Celý život prý bydlela poblíž. Pamatuje si i americký nálet 14. února 1945. Zdejší okolí to postihlo strašně. Nejhorší byl přímý zásah veřejného krytu na Karlově náměstí, v němž se ukrylo na sto dvacet žen a dětí. Všichni tam zahynuli.
     
„Tenkrát se říkalo, že tento nálet na Prahu byl omyl, že to byla chyba navigace, že bombardéry chtěly shodit bomby na Drážďany. Ale pak se také říkalo, že piloti konali podle rozkazu. Co myslíte?“ uzavřela své vyprávění.
     
„Možný je obojí, ale myslím si, že se Američani spletli. Četl jsem však, že tenhle nešťastný nálet využili nacisti a pak komunisti v propagandě, aby ukázali, jak bezcitně a nelítostně Američani vedli válku,“ řekl jsem.
     
Znenadání jsem odkudsi uslyšel slova Bombardovacího blues Josefa Kainara, jak jej zpíval Jiří Suchý: „Nahoře kroužil, kroužil bílý svaz bombardérů naděje, svatý svaz bombardérů, který nevěděl, kde je, takže pak z rozpaků a z pumovnic – než rozpaky, líp nic…“
     
„To byl ten nálet, který poškodil i Faustův dům a Emauzy?“ zeptal jsem se. 
     
„Ano. Později jsem se dověděla, že zabil sedm set lidí a skoro dvanáct set zranil. Spoustu těch zraněných a mrtvých donesli sem do kostela. Zrovna tady v tý uličce před námi mezi lavicemi a bočními kaplemi leželi mrtví jeden vedle druhýho…“
     
Nějak jsem to už nedokázal poslouchat a chyběla mi ta dívka. Rozloučil jsem se s paní a obešel kaple na druhé straně. Evu jsem ale nenašel. Zklamaně jsem vyšel z kostela a podvědomě zamířil k Emauzům. Když už jsem stál před klášterním kostelem Panny Marie, promítl se mi na průčelí obraz dívky, která mě provázela, jak hraje na piano Bombardovací blues. Vyhlíželo to skoro přízračně.

Cestu domů jsem se cítil jako ve snu. Sedl jsem k počítači a na internetu si četl o jezuitech, o kostelu Ignáce z Loyoly, o Emauzích. Hledal jsem informace i o náletu na Prahu 14. února 1945. Těch mrtvých při něm bylo přesně sedm set jedna. Sedmistá první byla ani ne sedmnáctiletá nadaná klavíristka Eva Ladová, dcera malíře Josefa Lady, kterou zabila americká bomba poblíž Emauz, když hledala své rodiče. 
     
Náhle jsem věděl, že to byla dívka z dneška. Ostatně se podle fotek mladinké Evě Ladové podobala. Její smrt jsem vnímal tak naléhavě jako krutě zbytečnou, ač se vše odehrálo tak dávno. Čekala ji láska, ale místo šípů amorků ji zasáhla bomba.
     
Měl jsem z dnešních událostí zešílet? Je-li někdo zabit, umře moc mladý, nebo prostě dřív, než by musel, říká se tomu zbytečná smrt, i když každý stejně jednou umře. Možná je to ale tím, že lidé nevědí, proč vlastně žijí. Usínal jsem s obrazem svatého Ignáce z Loyoly, jak vstupuje do slávy nebeské a za ním se vzpínají k lásce mrtvé ruce všech marně zabitých a z prstů jim raší ratolesti. Mladičká Eva Ladová k tomu hraje Bombardovací blues.
     
„Proč mě bys právě, Pane, proč mě bys právě k sobě bral…,“ usnul jsem.