V diskuzi pod mým textem „Kdo potřebuje názorově rozdělenou společnost?“ se objevil jeden příspěvek, který mě zaujal tím, jak lze rozumně vyhlížejícími slovy vyjádřit snůšku nesmyslů.
Autor toho příspěvku v něm například uvedl: „Je logické, že člověk, který prezentuje nějaký svůj názor, ho považuje za pravdivý. Skutečně pravdivý názor ale nikdy nemůže vycházet z osobních pocitů, ale pouze z názorové plurality – ze soutěže argumentů a protiargumentů.“
Vypadá to moudře, až na to, že je to pitomost. Názor je subjektivní pohled a pravda je shoda tvrzení se skutečností. Pokud se tedy něčí názor shoduje se skutečností, už to není jen názor, ale pravda. Na vysvětlenou, když například prohlásím, že voda je kapalina, je to pravda a nemá smysl říkat – myslím si, že je voda kapalina. K této pravdě lidstvo dospělo ale poznáním a nikoli názorovou pluralitou. Ze soutěže argumentů a protiargumentů může jistě vzejít pravda, ale také nemusí, stejně jako se osobní pocit může ale nemusí shodovat se skutečností.
Na jiném místě autor příspěvku píše: „Skutečná moudrost není nutně spojena s vysokým vzděláním. Nikoli náhodou existuje ve všech evropských jazycích výraz „selský rozum“, který vyjadřuje praktickou moudrost bez planého filozofování. Neexistuje také žádná přímá úměra mezi dosaženým vzděláním a kvalitou morálky. Takhle uvažují pouze lepšolidé.“
V citaci je myšlenkový skok od vysvětlování vztahu mezi vzděláním a moudrostí ke kvalitě morálky. Snad chtěl autor vyjádřit už kdysi Karlem Čapkem objasněný rozdíl mezi chytrostí a moudrostí, kdy se moudrost proti chytrosti zjednodušeně vyznačuje právě tím, že je morální, zatímco chytrost se může lehce změnit ve vychytralost. Ale to nechám být a půjdu zpět k dovolávání se takzvaného selského rozumu či spíše zdravého rozumu, což je v poslední době velmi oblíbené. Jistě není náhoda, že se ten výraz vyskytuje ve všech evropských jazycích, ale to proto, že pochází z latinského sensus communis, což je obecné smýšlení, označující filosofický princip počítající s rozumem (smýšlením), vycházející z praktických soudů a hodnocení, postavených na empirii (zkušenosti). A český ekvivalent je zdravý (selský) rozum.
Tento praktický soud, říká se dále v definici, musí být bez vlivu vědomostí a znalostí získaných studiem či školním vzděláním a je přirozený všem lidem. Má však sklon k zjednodušování, schematismu a dogmatismu, jelikož není podložen kritickým myšlením. Je naopak ovlivněn prostředím, ve kterém jsme žili a žijeme – výchovu, školou, prací, přáteli, médii, která pravidelně odebíráme a podobně. O nějaké praktické moudrosti bez planého filozofování není v definici ani slovo. Určitě je někdy dobře podívat se na věci prostě bez nánosů filosofického balastu, vyčistit mysl od předpojatostí, oprostit ji od pýchy.
Nevím, jestli něco takového udělal autor příspěvku, když napsal: „Já kritizuji ten druh lidí, které Václav Klaus mladší označil jako lepšolidi a velice jasně a s břitkou ironií vystihl jejich charakter. Je naprosto pochopitelné, že jeho článek je doslovným trnem v oku takzvaných lepšolidí, protože se v něm poznávají.“ (Jde o komentář Václava Klause mladšího „Lepšolidi v uplynulém týdnu“ z 15. října 2018, jenž uveřejnily Novinky.cz)
Co je břitká ironie, je věc názoru a vkusu. Ale vystihnout kolektivní charakter skupiny lidí? Lze určit charakteristické znaky skupiny lidí – černoši mají tmavou pleť, hokejisté umějí bruslit, herci jsou interpretační umělci, úředníci pracují v kancelářích atd. Navzdory shodným znakům se však stále jedná o lidi nejrůznějších charakterů. A jen tak na okraj – článek může být „doslova“ někomu trnem v oku, nikoli „doslovným“ trnem, doslovný trn je nesmysl.
Co ale uvádí Václav Klaus mladší o lepšolidech, že to autora příspěvku tak rozjuchalo? »Těžko říci, jak správně přeložit německý termín „Gutmenschen“. Asi nejlépe otrocky – „Lepšolidi“,« tvrdí Klaus mladší na začátku komentáře. To je divné. Slovo gut znamená v němčině dobrý, lepší se vyjadřuje slovem besser a Menschen jsou německy lidé. Gutmenschen, otrocky „dobří lidé“, může znamenat například „lidumilové“. To ale nelze použít, neboť slovo Gutmenschen je v němčině jednoznačně pejorativní.
Němci sami hledají, kde se to slovo vzalo a pokud jde o jeho význam v němčině, termín Gutmenschen naznačuje možný rozdíl mezi „dobře míněno“ a „dobře provedeno“, tedy že Gutmenschen mají dobré úmysly, chtějí řešit konkrétní problémy nebo mají touhu vytvořit lepší svět, ale cesty, které k tomu volí, jsou často problematické. V negativním smyslu je činnost Gutmenschen cosi nevhodného nebo zbytečného a takto je toto slovo užíváno v běžné němčině. Německý slovník Duden uváděl slovo Gutmenschen už v roce 2000 a definoval Gutmensch jako „naivní osobu, která jedná nekriticky, přehnaně nebo únavně a bojuje za politickou korektnost".
Z toho plyne, že slovo Gutmenschen je dost vzdálené pojmu lepšolidé. Daleko víc mu odpovídá už dlouho užívané a známé slovo sluníčkáři, ale úplně nejvíc z lidové tvořivosti vzešlý a také frekventovaný termín „dobroserové“. Je to sice vulgární slovo, ale naprosto přiléhavé a výstižné. Není ho třeba nijak vysvětlovat a každý přesně ví, o co jde.
Slovo dobroserové však Klausovi mladšímu zjevně nestačí, neboť potřebuje zasáhnout daleko širší škálu názorů a postojů, proti kterým se chce vymezit. Proto posunul význam slova Gutmenschen směrem k lepšolidem, které se pokusil definovat takto: „Definice lepšolidí je složitá. Sami sebe považují za vzdělané, i když realita často není tak růžová. Oni naopak lidi jiných názorů nepovažují za lidi jiných názorů, ale za nevzdělance, hlupáky, burany, měšťáky, konzervativní fosilie minulého století, kteří by už neměli v 21. století tady zaclánět, nácky a bolševiky, sluhy kapitálu neekologických firem a zejména za tohle všechno dohromady.“
Ukazuje se, že je pro Klause mladšího nejen složité lepšolidi definovat, ale že to zkrátka neumí. Takovému Miloši Zemanovi se při definování lepšolidí dařilo lépe: „Lepšolidé jsou ti, kteří se považují za něco lepšího než my ostatní a kteří nám neustále radí, co máme dělat a kteří své názory považují za nadřazené názorům těch druhých.“ Bude to nejen tím, že je prezident zkušenější, ale také tím, že Václav Klaus mladší se ještě zcela nezbavil viru „poctivosti“ v uvažování. Snaží se totiž své lepšolidi opravdu nějak popsat, tak se do toho zapletl, až zplodil slátaninu. Zemanovi stačí říct, že jsou to ti, kteří se považují za něco lepšího než my ostatní, ať si tam každý dosadí, koho chce.
Z obou definic je však jasné, že lepšolidé je bezobsažný pojem, jen nálepka, jak už jsem několikrát napsal, přičemž se nálepky nesnažím vymýtit, jen na ně upozorňuji. Napadá mě ale ještě jedna věc. Pokud chce Václav Klaus mladší v budoucnu nahradit Miloše Zemana na Hradě, má se ještě co učit. Předně se musí zříct všech pokusů něco jednoznačně pojmenovávat. Ano, on nejen může, ale přímo musí volat – nazývejme věci pravými jmény! Sám se ale takových bláhovostí dopouštět nesmí.
