Nevím, jestli to je náhoda, nebo zákonitost, ale v krátkém časovém sledu jsem narazil na dva momenty, které vystihují současný stav společnosti, v kterém převládá jakási všeobecná rezignace, ač v médiích stále zuří boj s virem.
Napřed jsem na Facebooku viděl kreslený vtip, jehož těžiště ale spočívá ve slovech. Stálo v něm: „Když si to shrneme, tak výsledkem ročního boje s covidem je, že místo jedný roušky máme nosit dvě.“ Připadá mi to úžasně výstižné a zároveň děsivě tristní. A představím-li si tu neskutečnou záplavu slov především v médiích, toho nezměrného úsilí, těch přijímaných a odvolávaných opatření, těch vypjatých tiskovek a debat, tu rozvrácenou ekonomiku a ty rozvrácené vztahy, tu beznaděj, že se něco podaří vyřešit, těch zbytečně mrtvých…, je mi z toho smutno.
No a pak jsem si přečetl zde na blogu článek Jiřího Turnera „Skoncujme s vládou národní bezradnosti!“ (zde), v kterém se mimo jiné praví: „Tento stav vede k rezignaci, která je už viditelná i u vládních představitelů, ke všeobecné nedůvěře v cokoli a bohužel i k ignoraci zásad, které na osobní úrovni mohou jako jediné přinést pozitivní změnu. Lidé často dodržují epidemiologická opatření jen v tom rozsahu, aby se vyhnuli postihu nebo nějaké nepříjemné kritice, ale jinak se mnozí chovají, jako by žádná epidemie neexistovala.“ Aniž bych se k existenci covidové epidemie chtěl jakkoli vyjadřovat, souhlasím s tím, že se to může tak jevit, že vlastně žádná není.
Vezmu to na svém příkladu. Co se vlastně pro mě za poslední rok v tomto směru změnilo? Když pominu velkou osobní tragédii, na kterou epidemie neměla vliv, důchod dostávám, zatím, chodím střídmě nakupovat, do přírody si občas zajdu či zajedu, a jinak jsem doma a sem tam absolvuji nějaké návštěvy, nebo někoho k sobě pozvu, a nevím o tom, že by se vinou toho někdo nakazil. Ostatně Roman Prymula také tvrdil, že se na fotbale, kde byl, nikdo nemohl nakazit, a to je profesor epidemiolog, býval ministrem a premiérovým poradcem. Co dál? Tam, kde se to má, nosím roušku, nemůžu do divadel, na výstavy, na koncerty, což jsem hojně dělával. Pokud musím někam jet, činím tak převážně autem. Nijak jinak se v mém životě epidemie neprojevuje.
Nesmím tedy sledovat žádná média, jakmile to udělám, ocitnu se uprostřed zuřící protiepidemické války, lítají kolem mě hrůzné počty nakažených, hospitalizovaných, mrtvých, a já trpně sedím a nevím, co bych s tím měl dělat. Nakonec jsem pokárán, že nedodržuji opatření, proto se situace zhoršuje, a jestli to půjde takto dál, že mě nějaký ministr, nebo všichni ještě víc přiškrtí a sami půjdou na nějakou VIP akci, bezpečnostně zajištěnou až tak, že budou mít respirátory s tlačenkovým ventilem.
A co bude dál? Nevidím do budoucnosti, avšak četl jsem, že Bill Gates už před časem prohlásil, že na konci roku 2021 se nejvyspělejší země budou vracet k normálu. Jak je vlastně vyspělé Česko? Přijdeme na řadu někdy v roce 2023, 2024, nebo se propadneme zásluhou nezměrného úsilí vlády někam mezi Jemen, Čad a Středoafrickou republiku, a přijdeme s pocovidovou normalizací na řadu až někdy 25. února roku 2048?
