Následující text je polemikou s kritiky konzumní společnosti, totiž s názorovou konstrukcí, že je špatné a nemorální, když se lidé honí jenom za penězi a majetkem a že chtějí stále víc a co nejdřív, pokud možno hned.
Na počátku byla slova mít a být. Tedy v pravdě spousta slov německého a pak amerického psychologa, sociologa a humanistického filozofa Ericha Fromma srovnaných do knihy „Mít nebo být?“, v níž řešil otázku aktuálního odcizení člověka, způsobeného materialismem. Knihu jsem připomněl už ve svém nedávném textu. Filozof v ní rozdělil lidi na většinu, co žije v módu „mít“, tedy vlastnění, kdy jsou zpracováni konzumem a materialismem; a na zbytek žijící v módu “bytí“, a ti se soustředí jen na soulad se světem a nikoli na vlastnění a jsou také vnímaví. Fromm nabídl přerod lidí z módu mít k módu být cestou humanistického socialismu. Jakkoli Fromma obdivuji za to, že mi řadou svých myšlenek v lecčems otevřel oči, myslím, že se v této věci mýlil.
Je to vlastně hodně stará představa, že být bohatý a rozmnožovat majetek je nemravné a jaksi proti přirozenosti světa a že boháči jsou vesměs hlupáci, co nevidí nic jiného než svůj prospěch; naproti tomu, že je chudoba ctnostná a přirozená a chudí jsou ti chytří, kteří vidí krásy světa, znají pravý smysl života, jsou ušlechtilí a schopni lásky. Známe to z pohádek, kde zdánlivě hloupý chudý Honza vítězí nad zlovolnými boháči a nemravnými ale mocnými silami. Křesťanství se svým bohem, co je nekonečnou láskou a se svým příběhem Ježíše pracuje s podobnou konstrukcí. V tom případě není divu, že Fromm došel k názorům, jež s takovým uvažováním korespondují. Vedle Buddhy, Mistra Ekharta a Karla Marxe vycházel totiž i z myšlenek Ježíše.
Přemýšlejte ale se mnou. Jestli je hromadění majetku špatné, boháči jsou hlupáci a život v módu vlastnění morálně zavrženíhodný a žije v něm nicméně většina lidí, co zároveň touží po bohatství nebo ještě větším bohatství, musí být nějaká chyba v lidské podstatě. „Vy sám uvažujete v módu mít. A bohužel tenhle způsob uvažování předáváme mladým. Díky tomu dochází k drancování přírodních vyčerpatelných zdrojů. Drtivá většina chce mít a pokud možno čím dál víc. To je problém,“ napsal mi čtenář v diskuzi k už zmíněnému textu, který se zabýval mimo jiné otázkou růstu populace geometrickou řadou.
Odbočme na chvíli k Ježíšovi. Co nabízejí křesťané? Stačí uvěřit v Ježíše a i nejbědnější člověk bude žít věčně a blaženě v království nebeském. Povšimněte si – ne tady na zemi, ale až někdy v království nebeském. Pokud tomu zejména chudí věří, je to a vždycky bylo kromobyčejně výhodné pro hloupé zazobance zde na zemi, a to včetně katolické církevní honorace. Ale jak to? Copak majetní lidé nechtějí žít věčně v blaženosti? A proč chudí, co mají tu věčnost a blaženost de facto na dosah, chtějí v takové míře rovněž vlastnit jako ti bohatí? Komunisté slibovali dokonce ráj přímo na zemi a bez boha, ale někdy v mlhavém budoucnu. Chudí křesťané a všichni v totalitě pod ideou komunismu museli napřed makat a starat se, aby měli zítra co jíst, kde bydlet a co si obléci. Tady zkrátka něco nehraje.
Leda, že by to všechno bylo trochu jinak. Uznáme-li, že v módu vlastnění žije a uvažuje do jisté míry každý, věc je hned o něco jasnější. Připustíme-li pak, že v absolutním módu bytí prostě nelze žít, zase jsme o krůček blíž k objasnění záhady. Zkuste si to představit – jen tak se potloukat krajem, když má člověk hlad, něco si uloví, utrhne ze stromu nebo vyhrabe ze země, má-li žízeň, napije se z potoka nebo kaluže, pokud ho přepadne sexuální touha, pomiluje se s nejbližší osobou, co je na tom stejně, když je mu zima či chce spát, zavrtá se do nory a přečká ji a jinak jen vnímá krásy světa. Dost absurdní, že? Jenže vše nad to už spadá do módu mít a pak jde pouze o míru vlastnění, množství času a úsilí, co této oblasti ten který člověk věnuje. Nadměrná honba za vlastnictvím, neúměrný konzum a uctívání materiálních hodnot působí jistě lidstvu a planetě potíže. Kdo ale určí onu správnou míru?
Chyba je v tom, že vlastnění jako takovému (Ding an sich; řekl by Immanuel Kant) přisuzují mnozí filozofové, vědci, politici i aktivisté morální měřítka. Touha a potřeba vlastnit je totiž člověku přirozená a na vlastnění není nic špatného. Stejně není a priori dobré a záslužné nemít nic, žít ze dne na den a jenom vnímat krásy a zajímavosti světa. Špatné a nemravné mohou být jen cesty a způsoby, jak se kdo k vlastnictví dostane, udržuje ho a rozmnožuje. Špatná je i adorace majetku a peněz jako prostředků k získání majetku a k rozmařilému a plýtvavému životnímu stylu, neboť naplňuje podstatu hříchu modloslužebnictví (na pozici č. 2 ve starozákonním desateru). Také to skvěle objasnil Erich Fromm v knize „Budete jako bohové“.
Lidé nežijí v módu vlastnictví, protože si ho zlovolně nebo svévolně zvolili. Majetnický reflex mají konečně i mimina. To, že lidé jednají většinou konzumně, je logický následek vývoje a nemá smysl na to uplatňovat morální kritéria. Když někdo obdivuje, jak naši předci žili krásně v souladu s přírodou a v módu být, tak to jednak nikdy nebyla úplně pravda a jednak oni neměli příliš na výběr, protože nedisponovali našimi možnostmi a zdroji. Nyní se zdá, že my na výběr máme a jde jenom a jen o naše rozhodnutí. Ale je to optický klam. Ani my nemáme na výběr. Zkuste žít dnes v módu bytí. To by člověk musel být poustevník nebo aspoň bezdomovec. Kolik lidí může ale být poustevníky? Kdyby většina lidí chtěla žít poustevnicky, zakrátko by pomřeli mnozí hlady. A přeneseno do globálního měřítka je sedm miliard poustevníků nesmysl.
Uznáme-li tedy, že vlastnictví není z principu špatné, že člověk něco vlastnit musí, neboť v opačném případě nežije, přestaneme napravovat lidskou touhu po majetku a přestaneme napravovat svět. Každý takový pokus o nápravu skončil nějakou hrůzou a do katastrofy vyústí všechny další. Když se tedy pokusů o nápravu a změnu světa a lidí vzdáme, pak se můžeme soustředit na tvoření a na to, co se napravovat dá. A bude dobře na zemi (abych parafrázoval slova Karla IV. z filmu Noc na Karlštejně).
