Satyr ve višňovém sadu

Satyrská satira až bejkárna: Ve višňovém sadu dozrály třešně, a tak jsem se vydal jablka otrhat. S každou další hruštičkou v košíku jsem se víc a víc těšil, až si z nich doma upeču švestkový koláč se slaninou, karamelem a zelím.

Táhlo už k poledni, když se na středočeskou vísku snesl soumrak a slunce spadlo z peloponéského nebe a topilo se v temných vlnách Atlantiku. Vracel jsem se domů po prudce se svažující cestě cedrovou alejí baldachýnem tamaryšků vzhůru ke stoleté lípě. Mé kozlí nohy dupaly v tvrdém mechu, až všechny nymfy na návsi táhle vyly. Neměl jsem však na ty staré čůzy náladu.
     
Konečně jsem dorazil k naší panelové haciendě postavené v mexickém stylu raně rustikálního českého baroka. Na zápraží seděl stařičký Perseus ničitel a na klíně choval páchnoucí hlavu Medúzy, tak mile na mě třeštila oči, až jsem celičký roztál do svého satyrského úsměvu.
     
Podroušený pantáta Podroušek k nám přišel na návštěvu, a když vešel brankou, pořádně si přihnul kontušovky, a ještě víc se podroušil. Můj padesátihlavý pes Cerberos vesele skákal, štěkal svými hlavami na všechny světové strany, ale přece jen nemá moc rád ožralé lidi, tak nakonec Podrouška kousl do nosu. Ten pak nosil v procvaknutém nose kroužek, nechal si botoxem zvětšit pysky, natíral se černým krémem na boty a předstíral, že je náčelníkem etiopského kmene Amhara. Od jeho příslušníků, kteří se to dozvěděli, dostal za propagaci jejich společenství hezkou mladou černou ženu zadara.
     
Asi věděli, proč mu jí dávají, protože teď tu seděla, hryzala plody opuncií z mého višňového sadu a zlomyslně po mně cvrnkala pecky. Perseus nečekaně vstal, hlavu Medúzy láskyplně mrskl do kbelu, který si sám pro ten účel vyrobil z vykotlaného pařezu a přikryl víkem. Nasedl na svého Pegase a odplul s ním kamsi za Herkulem a Hydrou, kteří od rána dováděli v řece, že bylo jejich výskání a šplouchání slyšet po celé vsi, vířilo kolem kostelní věže, až se rozhoupal starý zvon. Všichni si mysleli, že je to radiační poplach a padali tvářemi k zemi, patami směrem k epicentru výbuchu.
     
Ta černá ženská byla opravdu překrásná, měla rozpláclý nos, zuby jak noty na buben, dostala jméno Europa a na Podrouška se brzy vykašlala. Podroušek si totiž spletl Perseův kbel s latrínou, sňal víko, a jak si na kbel sedl, Medúze v hrůze, co se na ni řítí, zasvítily oči a Podrouškovy zkameněla prdel. Co s takovým chlapem, řekla si Europa, a od té doby přebývala u mě.
     
Ze všech krbů táhl už chlad, tak jsem si přes ramena přehodil zlaté rouno, které jsem vyhrál v dominu na Iásónovi. Ten pak táhl domů jako zpráskaný velbloud a všichni jeho argonauti se mu posmívali a zvedali za ním prostředníky. Já jsem pak na jeho počest založil ve vsi Kolchidu, čímž byly zaručena svoboda, rovnost a bratrství. Však také nad naší radnicí stojí na vývěsní ceduli ve tvaru stylizované onuce – Liberté, Égalité, Fraternité. Cedule má tvar onuce na památku, že objekt byl původně herberk čili cechovní útulek pro vandrovní tovaryše. 
     
Řekl jsem si, že půjdu spát, ale nemohl jsem zabrat, a tak se ke mně přitovaryšila Europa a předčítala mi ze svazku vědy prastaré a záslužné. Snil jsem o nadvzdušné dívce Lenoře, již poslušné světice zvou Lenora, a nad tím snad kvůli kompozici černý havran, jenž zatínal pařáty do bělostných ňader Pallas Athéné. Potíž však byla v tom, že Europa znala z naší abecedy zatím pouze samohlásky a zejména dvojhlásku ou, kterou si natolik oblíbila, že místo čtení vyla ouououou jako nějaký potrhlý ptakopysk.
     
„Hele, Europo,“ trkl jsem jí kozlím rohem, „tohle nemá cenu, nech toho a běž si za kentaurem. Stejně jsem viděl, jak po tobě kouká, ržá a hrabe u toho kopyty.
     
Herkules, Hydra i Pterseus konečně ztichli, ale zase Pegas si sušil své ploutve a plácal s nimi tak hlasitě, až to vypadalo, že se žene bouřka. Navíc se po řece blížil námořník Thamus a vyřvával, že mocný bůh Pan je mrtev. Pokud si vzpomínám, Pan byl první nesmrtelný bůh, který zemřel. To už nikdy neuslyším jeho flétnu, pomyslel jsem si a z rákosí se ozvala píseň cudné nymfy Syrinx, kterou kdysi nadržený Pan pronásledoval tak neodbytně, až Syrinx uprosila Dia, aby ji proměnil v rákosí, ale bůh s kozlíma nohama si z onoho rákosí vyrobil Panovu flétnu, na niž pak po večerech hrával smutné skladby.
     
Tak už dokoncertoval, přepadl mě žal. Vždyť to byl také napůl kozel jako já, oba jsme milovali víno. Vzal jsem menší soudek veltlínského, zamával Europě a odešel se svým bolem do višňového sadu a klesl tam pod statný baobab. Jenže právě v té chvíli se z popela znovu narodil bájný pták Fénix, vznesl se k obloze, zakroužil a usedl na baobab, snesl vejce, které proletělo listovím i mými kozlími rohy, praštilo mě do hlavy, a tak tam sedím a všechno vám to vyprávím.