Náš národ byl odedávna obdařen humorem a proslul tím, že si uměl tropit legraci ze všeho, dokázal si dělat vtipy i z věcí, co jinak nebyly vůbec směšné. Humor nám pomáhal zkrátka přežívat a v dobách zlých dával národu sílu.
Jako školák jsem se zúčastnil pár besed s bývalými vězni nacistických koncentračních táborů a oni nevyprávěli jen o neskutečných krutostech, které se tam děly, ale tvrdili také, že se snažili zachovat si humor i ve své zoufalé situaci, kdy jim denně hrozilo to nejhorší, co může člověka potkat. Za protektorátu nazývali Němci prý Čechy „smějící se bestie“. Dnes se ale zdá, jakoby se humor z našeho repertoáru vytrácel. Tedy aspoň v diskuzích zde na blogu určitě. A to se nám neděje vlastně vůbec nic a většinou se máme jako vepři v erži. Možná ale právě proto. Člověk nejspíš potřebuje nejen humor, ale i strach. A pokud nejsou skutečné obavy k dispozici, musí se děsit uměle sám.
Stačí si vzpomenout, jaké oblibě se nyní těší filmové horory, krváky, thrillery plné požárů, rvaček, výbuchů, apokalyptické a katastrofické filmy, detektivky o sadistických sériových vrazích, kteří své oběti mučí hrůznými způsoby, o násilných a morbidních počítačových hrách ani nemluvě. Naproti tomu filmové komedie spíš upadají, respektive se mi při nich chce spíš brečet nad trapností tvůrců, nebo by mě musel někdo při sledování lechtat na chodidlech, abych se smál. (Vlastně nejsem lechtivý, tak by to nepomohlo.) Možná se ale pletu, ty filmy legrační jsou a jenom já jsem už starý zapšklý dědek. Nic to ovšem nemění na tom, že strašení je momentálně v kurzu.
Tedy určitá starost o budoucnost, zdravé obavy ze vždy hrozících nebezpečí a snaha se před nimi ochránit a zajistit jsou nejen přirozené, nýbrž i žádoucí a rozumné bytosti se nechovají lehkovážně, myslí na budoucnost svojí a svých dětí a nejednají stylem – po nás potopa. Ale to mi řekněte, kde se najednou ta starostlivost, ta „těžkovážnost“ v lidech teď vzala? Totiž je mi na tom něco divné. Lidé si houfně berou půjčky na nesmyslnou spotřebu u lichvářů a pak mají na krku exekuce. Lidé často bezstarostně sedají za volanty svých aut ožralí či zhulení, či riskantně předjíždějí v nepřehledných úsecích silnic. Lidé se bez rozmyslu žení a vdávají, protože si myslí, že jsou zamilovaní, přivedou na svět děti, aby se pak stejně bez uvážení a bez ohledu na své děti rozvedli, neboť prý nejsou kompatibilní. A mně je divné, že titíž lidé mají eminentní starost, zda nebude Česko za 15, 30, 50, 100 či 150 let muslimské... Ty obavy jsou přitom tak velké a neodbytné, že jakékoli zažertování na toto téma považují za nepřípustné.
K tématu tohoto mého textu mě přivedla diskuze pod článkem blogerky Jany Slaninové nazvaném »Babky s šátky, budete muset chodit nahóře „bez“!«, což byla taková humorná pohádka. (http://janaslaninova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=581657) V diskuzi pod článkem se pak objevily takovéto příspěvky: „Ze srdce vám přeju, aby vás jednou ty srandičky nepřešly, jako ty odvážlivkyně, co by rády šátek sundaly, ale jejich manžel muslim by jim nařezal.“ – „Aha, to nám mělo vysvětlit, proč pro lidi školní řád platí a pro muslimy nikoli.“ – Snad jsem při své inteligenci pochopil, co jste tím autorko chtěla říci. Ale v rámci objektivity musím podotknout, že pletete hrušky s jabkama.“ – „Ale tady lidi nevědí, jestli dát karmu za krásnou literaturu nebo něco politického obhajutete či naopak kritizujete.“
Druhým motivem byla reakce jednoho debatéra na můj diskuzní příspěvek k textu Jiřího Turnera »Antisemitismus vyznávají prý už jen muslimové«. (http://turnerjiri.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=581643) Psal jsem: „Už se tomu musím smát. Zatímco hlavní sdělení vašeho článku tkví evidentně v závěru předposledního odstavce a v celém posledním odstavci a spatřuji ho ve varování před fanatismem a důsledky z něj plynoucím, většina diskutujících se chytá vašich historických vysvětlení původu různého antisemitismu. Uvádějí proti nim různé argumenty a poukazují na jednotlivé masakry páchané muslimy na křesťanech a židech, zacházejí až hluboko do historie a připojují různé interpretace jednotlivých pasáží Koránu. Tím vším odvádějí diskuzi od podstaty článku.“ Připadá někomu, že se nějak směji antisemitismu? Nejspíš si to však myslel onen debatér, protože mi odpověděl, že na tom není vůbec nic k smíchu.
Ale je. Na tom, kolik se tu náhle vyrojilo expertů na křesťanství a na židovsko-křesťanské kořeny Evropy, na Bibli, na islám a Korán. Člověk by řekl, že by z fleku mohli být poradci papeže Františka nebo samozvaného chalífy Islámského státu al-Bagdádího. Směšné je ovšem i to, kolik je tady znalců mezinárodních vztahů, na roli Ruska, Číny ve světě, na způsob řízení Evropské unie, nebo teď aktuálně, jakým bude prezidentem Donald Trump. Směšné je také to, kolik je tu prognostiků či Nostradamů, kteří vědí, jaký bude vývoj, co se v budoucnosti stane. Nechť si ale lidé píšou, co chtějí, kolikrát je to zábavné číst. Co však má znamenat to pohoršování se, když si někdo udělá z něčeho legrácku? Asi se máme fakt moc dobře, tak máme čas řešit různé pí... písemné a mluvené projevy o světovém dění, co se k nám donesou.
