Od středy budou povinné roušky i venku (v zástavbě). Nařízení přichází krátce po předchozích opatřeních, jejichž účinnost se ještě nemohla projevit. Co to znamená? Vláda neví, co dělá, tápe a vlastním opatřením nevěří.
Čeho jsme v souvislosti s koronakrizí vlastně svědky? Jestliže si vláda není jistá v tom, zda jsou její restrikce účinné a zda mají smysl, řeší to tak, že nařizuje další a další, neumí vysvětlit, proč je nařizuje, a z toho důvodu čím dál agresivněji vystupuje proti jejich kritice. Do toho média denně, respektive několikrát denně hustí do veřejnosti odstrašující čísla, z nichž každé z nich musí být něčím rekordní. V důsledku toho jsou lidé vystrašení, hlavně na internetu se navzájem napadají, ve společnosti rostou protichůdné jevy – nedůvěra, stress, apatie, zloba…
Odnepaměti, patrně od úsvitu medicíny a léčení, donedávna se vyšetřovali lidé, kteří měli nějaké zdravotní obtíže. Až se pak zjistilo, jakou nemocí konkrétní člověk trpí, respektive pravděpodobně trpí, nastupovala léčba. Moderní medicína k vyšetřování využívá různých testů. Nyní se ovšem testují lidé, kteří většinou žádné obtíže nemají a testují se výhradně na přítomnost konkrétního viru.
Nikdo dosud nějak rozumně a srozumitelně nevysvětlil, k čemu je takové testování dobré. Snad k tomu, aby podle něj mohla být přijímána opatření proti šíření koronavirové nákazy? To jistě ne, když počet pozitivně testovaných vzdor opatřením roste či neklesá. Z dalších překotně přijímaných opatření je jasné, že jim sama vláda nevěří. Píšu jen o naší vládě, ale podobná je situace v jiných zemích. Ukazuje se ale čím dál markantněji, že čísla vzešlá z testování o ničem moc nevypovídají.
Aby vláda podpořila věrohodnost svých postupů, musí vysoké počty pozitivně testovaných podpořit dalšími údaji, nejlépe rostoucími počty zemřelých na covid. Na jaře při první vlně byly počty zemřelých stále nízké, až ten rozpor mezi údaji o takzvaně nakažených a mrtvých začal být nápadný. Nyní však jako „na objednávku“ rostou i počty zemřelých na covid, jako by si kdosi přál, aby se splnily předpovědi o tisících obětí covidu do konce roku.
Podle mého jsou však denně zveřejňované počty o mrtvých na covid hausnumera. Proč si to myslím? Poslechl jsem si rozhovor s ředitelem Sekce soudního lékařství a patologické anatomie Ústavu pro dohled nad zdravotní péčí na Slovensku MUDr. Mgr. Michalem Palkovičem, PhD., MHA, MPH, který byl pro mě velmi poučný.
Vyplývá z něj, že plicní forma covid-19 zabíjí, což jsou potvrzená úmrtí, že ostatní podezření na smrtící orgánové komplikace covidu jsou zatím nepodložená, že většina zemí zahrnuje do statistik jakákoli úmrtí „koronavirus pozitivní“, že hlášení většiny zemí probíhají na denní bázi, takže nelze správně vyhodnotit příčinu úmrtí, neboť posouzení pitevního nálezu včetně laboratorního nějakou dobu trvá.
Slovensko používá pro zjišťování počtu úmrtí na covid jinou metodiku než většina zemí a má (při zhruba polovičním počtu obyvatel) přibližně devětkrát menší množství zemřelých na covid než Česko. U nás vládní experti tvrdí, že je celkem jedno, jestli člověk umřel s covidem nebo na covid, že bez covidu by ti lidé jinak neumřeli. To ale není pravda. Jestli bude letos, kdy řádí koronavirus, viditelně větší celkový počet úmrtí v ČR než jiné roky, aby se doložilo tvrzení, že „by ti lidé jinak neumřeli“, zatím nevíme.
Jsou ale známy údaje z let 1994, 1995 a 1995, tedy z doby, kdy v chřipkové sezóně 1995/1996 zemřelo v souvislosti s chřipkou o šest tisíc lidí víc. Jak se to projevilo na celkovém počtu zemřelých? V roce 1994 zemřelo v ČR 117 373 lidí, v roce 1995 zemřelo 117 913 lidí a v roce 1996, kdy chřipková epidemie doznívala, zemřelo 112 782 lidí. Z toho je patrné, že se skokový nárůst úmrtí v souvislosti s chřipkou na celkovém počtu zemřelých za daný rok nijak neprojevil. Tím je zpochybněno tvrzení, že „by ti lidé jinak neumřeli“.
Vysvětluji si to tak, že jsou lidé, kteří mají z různých důvodů oslabenou imunitu (zejména starší a nemocní lidé), proto je snáze napadají například viry, a když konkrétního člověka „neskolí“ jeden virus, „skolí“ ho jiný. Jako moje prababička. Celý život nebyla nemocná, pak se v 93 letech nachladila, ulehla, dostala zápal plic a zemřela. Takových případů jsou ale tisíce.
Vypadá to, že něco je špatně. Po jarním zavření ekonomiky a života společnosti, letním uvolnění, podzimní druhé vlně koronavirové nákazy a opětovném zavírání ekonomiky i života jsme za obrovských nákladů a ztrát přišli na to, co byla zřejmé už dávno, že šíření infekce se přibrzdí či zastaví, pokud se omezí nebo zcela zruší sociální kontakty. To je tedy objev. Jenže bez nich současná integrovaná společnost nejdřív klekne, pak zatřepe kopyty.
A ještě jedna věc je na současné koronakrizi nebývalá. Ten masivní tlak ze strany médií. O žádné jiné nemoci nebo epidemii se tak mocně, široce a s takovou kadencí dosud nikdy neinformovalo. A výsledek? Lidé jsou vystrašení, ale zároveň začínají být vůči údajům o koronaviru a covidu apatičtí. Je snad toto cílem?
Server lidovky.cz uveřejnil článek „O té chřipce. Co máte podle Karla Čapka dělat, když marodíte“. (zde) Karel Čapek jej publikoval v Lidových novinách 29. ledna 1931. Nijak jsem si to neověřoval, jen si dovoluji na závěr tento Čapkův článek ocitovat.
„Tak už se dostala i k nám, sice s jistým zpožděním a zatím jen poskrovnu; ale ani v ohledu chřipky jsme tedy nezůstali za Evropou. Nuže, je tudíž na místě udělit nemocným, zdravým a zejména těm, kdo se chřipky bojí, několik ne sice odborných, ale dobře míněných rad:
1. Jakmile poznáte, že je vám tak nějak divně, a jakmile na sobě zjistíte horečku, zůstaňte doma a vlezte do postele, ale hlavně nechoďte mezi lidi a nedýchejte jim pod nos, hekajíce a bědujíce, že máte chřipku. Každý, kdo si svým bližním naříká, že má chřipku, zaslouží jednu do zad, ne proto, že je vůbec protiva, ale proto, že chřipku nebo rýmu roznáší.
2. Když už marodíte, vemte si dobrou knížku a čtěte, abyste aspoň nestonali nadarmo.
3. Posléze neříkejte každé rýmě, kašli, angině, katarům, bolení hlavy a jiným svízelům, že je to chřipka. Zbytečně jí tím děláte reklamu a ztěžujete život všem hypochondrům, kteří náhodou ještě kašel nebo rýmu nemají a bojí se skoro dýchat, aby nevdechli nějakého toho Pfeifferova bacila nebo jaký neřád. Čím míň se bude o chřipce povídat, tím dřív přejde – už z nedostatku veřejného zájmu.“
P.s. Abych přesvědčil blogera Nožičku, že umím vložit klikací odkaz, ale nepoužívám je, protože je neuznávám, použil jsem jeden klikací odkaz v tomto textu.
