Rok, kdy umřel vynálezce ostnatého drátu

(Povídka) Stojím před zchátralým nárožním činžákem, z kterého jsem odstartoval do života. Až po delším vyzvánění na kdovíkolikátý zvonek otvírá vchodové dveře starší muž a kupodivu přistoupí na mé přání se po domě rozhlédnout. 

     Chodba za vstupem bývala osazená zrcadly v rámech z tmavého dřeva, dnes tu jsou jen omšelé zdi. Ptám se na osud obložení. Tehdy na mě působilo majestátně, neboť jsem byl malinký. 

Muž vysvětlí, že už ho dávno sundali. Dům prý celkově upadá od doby, kdy ho koupil nějaký Ital. To je patrné na každém kroku. Prý je tady většina bytů prázdných, partaje se z nich radši odstěhovaly.

     „Co z toho ten Ital může mít, že si pořídí činžák v zahraničí a nechá ho zpustnout, až z něj skoro všichni utečou?“

     „To se mě moc ptáte,“ odpoví můj průvodce. „Asi prestiž, když se o něm doma ví, že vlastní velký dům v Česku, dokonce v Praze.“

     V bdělém stavu si vybavuji, že za lítačkami pokračovala chodba a z ní se šlo na schodiště vedoucí podél stěn, takže uprostřed tvořilo hranatou šachtu jako dělanou pro výtah, který ale tehdy scházel. Ve snech však vídám tento prostor coby eliptickou halu s barevným vitrážovým stropem, jež slouží zároveň jako střecha, a v poschodích s ochozy jištěnými zdobně kovaným zábradlím. Středem jezdí výtah, od něhož vedou do pater můstky. 

     A stejný obraz jako ve snech se mi naskytne teď, ač vím bezpečně, že to v reálu tak nebylo. Něco tu nehraje. Nedůvěřivě si prohlížím zašlé stěny, podlahy i zrezivělé železné konstrukce. Najednou se mi zdá podezřelý i ten chlápek.

     „Výtah tu nechali zřídit už před lety,“ vytuší jednu část mojí otázky.

     „Bydleli jsme ve čtvrtém patře v rohovém bytě s balkónem pod věžičkou. Nemohl bych se tam podívat?“ 

     „Ten je prázdný, ale já mám klíče od opuštěných bytů. Počkejte chvíli,“ zamíří k jedněm dveřím v přízemí.

     Sotva se vrátí, projde lítačkami žena, která mě svou vizáží ohromí. Může mít přes sedmdesát, ale vyhlíží grandiózně. Štíhlá, rovné hnědé vlasy u krku podtočené dovnitř, oblečená v padnoucím bleděmodrém kostýmu se sukní do půli lýtek, kolem krku dvakrát omotanou šňůru černých perel, na hlavě bleděmodrý klobouk se širokou krempou. Obroučky velkých kulatých brýlí, rtěnka na přísných rtech, rukavice z jemné kůže, kabelka i lodičky karmínově červené. Z protáhlého obličeje chladně i vášnivě planou nebojácné oči.

     „Já se pána ujmu,“ řekne muži a zapíchne do mě pohled.

     Přísahal bych, že mluví italsky, ale já jí přesto rozumím. Chlápek se hned zdekuje. Chci jí vysvětlit, co v domě pohledávám, gestem ruky mě ale zastaví. Vypadá to, že jí je všechno jasné. Nastoupíme do výtahu. 

     „Máte také klíče od prázdných bytů?“ osmělím se v prosklené kabině.

     „Ne,“ usměje se. „A už se na nic neptejte.“

     Poslechnu, ač mám na jazyku otázku, kdo vlastně je, neboť se mi zdá povědomá.

     Výtah má přece zastavit v nejvyšším patře, říkám si, místo toho však stoupá až na půdu, a nakonec do jedné z věží. V jejím nitru je pouze klenuté okno do ulice a čeká nás tam člověk, kterého ta impozantní žena nazve prostě mužem. Řekne pak, že se s námi musí rozloučit, ale muž mě provede prý stejně spolehlivě jako ona.

     Průvodce budu potřebovat, pochopím, když z věžičky nevyjdeme na střechu, jak by se dalo předpokládat, nýbrž do jakési kavárny eliptického tvaru. Po obvodu velká okna, u každého box s lavicemi pokrytými kůží a stolem s růžovým mramorem. Hosty tvoří samí vládci, vůdci, politici, vojenští hodnostáři a umělci. Mají společné hlavně to, že ve skutečnosti dávno nežijí. Jsem v nějaké jiné dimenzi? 

     Muž mi je představuje: indickou ministerskou předsedkyní Indiru Gándhíovou, německého kancléře Willyho Brandta, íránského šáha Rezu Pahlavího, prezidenta Jižního Vietnamu Nguyena Văn Thieu, pákistánského premiéra Zulfikára Alí Bhutta, izraelskou ministerskou předsedkyni Goldu Meirovou, řeckého premiéra Andrease Papandreua, amerického režiséra slavných hororů Alfreda Hitchcocka…

     „O co tady jde? To jsou nějací dvojníci slavných lidí?“

     „Vydržte, všechno se vyjasní,“ uklidňuje mě muž a pokračuje v představování.

     V dalších boxech sedí etiopský císař Haile Selassie I., prezident Palestinské autonomie Jásir Arafat, vietnamský generál a státník Vo Nguyen Giáp, světově proslulá španělská aristokratka Cayetana Fitz-James Stuart, 18. vévodkyně z Alby, čínský komunistický vůdce Teng Siao-pching, americký zpěvák, tanečník, hudebník a herec Sammy Davis mladší, libyjský vůdce Muammar al-Kaddáfi, portugalský premiér Mario Soares, italský filmový režisér Federico Fellini.

     Nakonec si muž nechá šíitského vůdce protišáhovské revoluce v Íránu ajatolláha Rúholláha Chomejního, který znenadání začne vykládat: „Islám stanovuje pro všechny dospělé muže, nejsou-li neschopní nebo nezpůsobilí, povinnost připravit se na dobývání zemí, aby nařízení islámu byla nastolena ve všech státech světa.“

     Mluví dál, ale už ho neposlouchám. Začne mi svítat, co se děje. Nesourodou společnost někdejších celebrit v surrealistické eliptické kavárně na střeše rodného domu tvoří světové osobnosti, jež poskytly interview slavné italské novinářce a spisovatelce Orianě Fallaci. 

     „Promiňte, ale nejste náhodou Alexis Panagulis?“ ptám se muže.

     „Vy jste mě poznal?“ 

     „Nepoznal, to bych ani nemohl, protože jsem vás nikdy neviděl, ale dal jsem si to dohromady. Vím o vás, že jste byl představitel řeckého demokratického odboje a životní láskou Oriany Fallaci. Z vaší tragické smrti se prý nikdy zcela nevzpamatovala a příběh vaší lásky vylíčila ve své krásné knize nazvané Muž.“

     „Tak vidíte, že už všechno chápete,“ culí se.

     „Vždyť nechápu nic. Jak to, že s vámi mluvím, i když už nežijete, že vidím mrtvé lidi jako živé a nezdá se mi to divné?“ 

     „To opravdu netuším,“ odpoví a jeho slova působí pravdivě.

     „Dáma, která mě k vám přivedla, byla vážně paní Fallaci?“ 

     Přikývne a já cítím vzrušení. Uvidím ji ještě? Ptám se jen v duchu, jelikož nechci dát najevo dychtivost, ať nezaplaším šanci setkat se s ní znovu, s ženou, jejíž práci, odvahu a sílu už dávno obdivuji.

     Vzpomínám, co všechno jsem se během let dověděl o Florenťance Orianě Fallaci. Na žurnalistice nám říkali, že ona jako jediná dokázala v rozhovoru přimět slavného režiséra Federica Felliniho, aby vyjádřil své politické názory. Rozhovory byly vůbec její parádní disciplínou, z mocných neměla strach, jednala s nimi bez respektu, jako rovný s rovným. Připravovala se na interview důkladně. Byla schopná klást Goldě Meirové, Henrymu Kissingerovi či Jásiru Arafatovi velmi nepříjemné otázky.

     Přeruším vzpomínání a tážu se Alexise, proč mezi lidmi v kavárně nejsou americký diplomat a ministr zahraničních věcí Henry Kissinger, zakladatel polských odborů Solidarita Lech Wałęsa, či tibetský dalajláma Tändzin Gjamccho. Paní Fallaci s nimi přece také dělala rozhovory a významem se ostatním, které mi představil, jistě vyrovnají. Panagulis mě upozornil, že ti jsou ještě naživu a pak mě nechá vzpomínat zase na Orianu Fallaci.

     Kissingera zaskočila otevřeným míněním, že ve Vietnamu vedou špatnou válkou a že ji prohrají, Meirové předpověděla obrovské problémy na území okupovaných Izraelem po válce v roce 1967. Arafat měl po setkání s Fallaci říct, že mu tu ženu už nikdy nemají vodit na oči.

     Dostala se také jako jediná žena novinářské profese k ajatolláhovi Chomejnímu. Na audienci si musela sice vzít čádor, ale to jí nezabránilo, aby mu kladla velice ostré otázky. Po smrti Oriany prý její sestra Paola ironicky glosovala, že dojetí mnohých lidí skrývá uspokojení, že se již nebudou muset měřit s její nesmlouvavou otevřeností a odvahou.

     Oriana Fallaci byla i válečná zpravodajka, jedna z nejlepších mezi muži i ženami, opravdu nezávislá, která popisovala otevřeně, co viděla. Od roku 1967 vystřídala řadu válečných front. Dostala se do Vietnamu, Saúdské Arábie, Libye, Jordánska, Kuvajtu, Libanonu, Pákistánu, Indie, Bangladéše či Íránu. Sledovala americkou válku ve Vietnamu, jezdila často do Řecka, kde vládli pučističtí černí plukovníci.

     Byla ateistkou v katolické Itálii a kritizovala Vatikán. Zároveň byla antikomunistkou a kritičkou feminismu. Vlastní zkušenosti ji dovedly k přesvědčení, že jakýkoli dialog s islámskými zeměmi je nemožný. Po teroristických útocích 11. září 2001 v New Yorku se ve svém názoru jen utvrdila. Papeži Benediktovi XVI. prý potvrdila své mínění, že je srážka s agresivním islámem nevyhnutelná a snaha se s ním dohovořit za každou cenu bude podle ní druhá strana považovat za slabost.

     Náhle z boxu, kde sedí Chomejní, zaslechnu slova, jež jako by stvrzují pravdivost smýšlení Oriany Fallaci. 

     Ajatolláh říká: „Alláh nestvořil člověka proto, aby si užíval. Záměr stvoření byl ten, aby lidstvo bylo podrobeno zkoušce skrze strádání a modlitbu. Islámský režim musí být vážný ve všech oblastech. V islámu neexistují žádné vtipy. V islámu neexistuje žádný humor. V islámu neexistuje žádná zábava. V ničem, co je vážné, nemůže být zábava ani radost.“

     „Vy ale chcete vidět byt, kde jste po narození žil,“ řekne znenadání Panagulis.

     Vrátíme se do věže a výtahem sjedeme rovnou do našeho dávného bytu. Opět spatřím otce i matku. Také dědu, jak sedí apaticky v kuchyni u rádia. To už se u něj rozvíjí Alzheimerova choroba. Neměl jsem příležitost ho příliš poznat, neboť umřel v mých šesti letech a poslední půlrok života strávil v ústavu.

     Děda býval inspektorem na dráze, dokonce vrchním inspektorem. Také maloval a měl velký dům v Příbrami. Nechal jej opravit, aby ho na konci druhé světové války prodal, penězi z prodeje uhradil dluh za opravu a zbytek uložil na knížku, kde zůstaly na vázaném vkladu. Jenže děda o majetek nestál. Tuto vlastnost předal mému otci a částečně i mně.

     Když děda působil v Košicích, poznal tam babičku, která měla o patnáct let méně než on. Babička byla moudrá a energická žena, miloval jsem ji a ona se mi věnovala, ale také umřela mladá. Do Košic se dostala z Vídně, kam se její rodina přestěhovala z vesnice u Prahy, neboť tam její otec dostal práci. Můj praděda byl totiž z nalezince, kde se také seznámil s mou prababičkou. Z Vídně do Košic zamířila rodina rovněž kvůli práci. 

     Babička se tam provdala za dědu, narodil se jim můj otec, a když přišel rok 1939, s ním okupace českých zemí nacistickým Německem a vznik Slovenského státu, musela se celá rodina z Košic fofrem vystěhovat do protektorátu. Válku všichni přežili v Pardubicích u pradědova známého a po osvobození dostal děda od dráhy byt v domě, kde jsem se narodil já, a kde se právě nacházím. Kruh se tak téměř uzavřel. Pokud si však představím trasu Praha–Vídeň–Košice–Pardubice–Praha, připomíná spíš elipsu.

     Jak přemítám v bytě, který byl mým prvním domovem, vzpomenu si znovu na Orianu. Narodila se v roce 1929 ve Florencii. Její rodina chovala nechuť k fašistické diktatuře. Dověděl jsem se o ní, že ji její otec v roce 1944, kdy se německá vojska stahovala před Spojenci, vysílal jako spojku na nebezpečné cesty k oddílům odboje. Snad proto Orianu nebezpečí v pozdějších letech neděsilo.

     Teď se znenadání objeví v našem dávném bytě a řekne mně a Alexisovi, že je už třeba jít. Sjíždíme proskleným výtahem a z ochozů v patrech nás pozorují všichni ti slavní, významní a mocní lidé ze surrealistické eliptické kavárny na střeše. 

     O co všechno ve svých životech usilovali, co všechno dokázali, co napáchali, v jejich době se kolem nich točil svět, lidé k nim vzhlíželi s nadějemi, obavami, hrůzou i vztekem, umělci mezi nimi přinášeli lidem radost a snad i poučení. A teď už nejsou. Co po nich zůstalo? 

     Vzpomenu si na Krylovy verše: „Je prodej a je koupě, kdo vlastní, prodává, kdo nemá, mlčky platí, nakonec oba ztratí, a ten, kdo vyhrává, je čas.“ Karel Kryl byl člověkem, který mi svou otevřeností a nesmlouvavostí připomínal Orianu Fallaci. Ohlížím se po ní, ale už tam nestojí. Zato v chodbě si všimnu jednoho zapomenutého zrcadla, v němž se odráží minulost.

     Můj rodný dům byl postaven v roce 1906, jak zvěstuje nápis nad naším dávným balkónem pod věžičkami a já teď v zrcadle vidím v rychlém sledu, co všechno se v tom roce stalo. Potopila se první výletní loď na světě Prinzessin Victoria Luise. Zemětřesení v San Franciscu zničilo město a tři tisíce lidí jej zaplatilo životem. Země se zatřásla i ve Valparaísu v Chile, kde zahynulo na dvacet tisíc lidí. Neapol zničila erupce sopky Vesuv.

     Na Štědrý den se uskutečnilo vůbec první rozhlasové vysílání v dějinách lidstva. Kanaďan Reginald Aubrey Fessenden vysílal první rozhlasový koncert na světě.

     Pak přede mnou defilují tváře těch, kteří se v roce 1906 narodili. Mezi nimi český hudební skladatel Jaroslav Ježek, který říká: „Hrušky nedozrávají na Kamčatce. Moje hudba byla zasazena doma. Je to něco, co nemůžete vzít s sebou. Nemůžeme vézt hudbu vaší vlasti v kufru.“ Také irský spisovatel a dramatik, představitel absurdního dramatu Samuel Beckett. Slyším jej: „Čím více potkáváme lidí, tím jsme šťastnější. I ta nejbezvýznamnější bytost nás může poučit, obohatit, naplnit štěstím. Cesta je dlouhá, když se člověk trmácí sám a sám.“ Objeví se ale rovněž německý nacistický zločinec, jeden z hlavních organizátorů holocaustu Adolf Eichmann. Ten praví: „Lítost je tak akorát pro malé děti. Sto mrtvých je katastrofa, milion je statistika.“

     Mezi lidmi, kteří toho roku zemřeli, mě zaujme tvář Josephena Gliddena. Vynalezl ostnatý drát a stal se na sklonku života jedním z nejbohatších mužů Ameriky své doby. Na jeho počest se v USA jedno město jmenuje Glidden. Ostnatý drát je možná jeden z nejdůležitějších a nejhnusnějších vynálezů, napadá mě. S jeho pomocí si člověk umí přivlastnit i to, co ve skutečnosti nikdy vlastnit nemůže – zemi a jiné lidské bytosti. 

     Zrcadlo znenadání praskne a já se vrátím na ulici do všedního dne i světa. Kdoví co se mi to pod vlivem návštěvy rodného domu zdálo. Iluzí je ale nejspíš i scéna, kterou právě vidím. Za volant auta u chodníku nastupuje muž, jenž mi otevřel dveře rodného domu. Na sedadle spolujezdce sedí dalajláma a na zadních sedadlech Lech Wałęsa a stařičký Henry Kissinger. Ptát se, kam jedou, by bylo asi stejně pošetilé, jako se snažit uhádnout, kam mířím já.