Proč se mluví jen o Janu Palachovi?

Do titulku jsem si půjčil otázku z blogu jiného autora, ač si myslím, že slůvko „jen“ do ní nepatří. Ten dotaz mi totiž připadá velmi naivní, ale možná je naopak prohnaný, neboť otevírá prostor k různým demagogickým spekulacím.

Otázka použitá v titulku mě však – u příležitosti 50. výročí jeho smrti a 30. výročí Palachova týdne v roce 1989, který odstartoval události, jež vedly k pádu komunistického režimu v Československu – přivedla k úvaze na téma, proč právě Palachovo sebeupálení vyvolalo u nás i ve světě nepoměrně větší ohlas než jiné podobné činy a stalo se tak výrazným symbolem, jenž přetrvává do dneška.

Nejdříve chci však zdůraznit, že osobně je mi sebeupálení jako způsob vyjádření odporu, protestu, jako forma boje nebo prostředek k dosažení nějakých cílů zcela cizí. V obecnosti si ani nemyslím, že by se proti zlu mělo bojovat cestou sebeobětování v plamenech. Jenže…! Jak to vnímám já, je ale bezvýznamné, stejně tak, jak tento čin hodnotí kdokoli jiný. Už v minulém blogu o Palachovi jsem napsal, jeho čin stojí mimo veškerá hodnocení, mimo morálku. Přesto bylo ale jasné, že jej kdekdo posuzoval a nadále bude posuzovat z různých mravních hledisek, protože tak lze činit a žádný pohled není možné označit za jediný správný a jiné naopak odsoudit jako špatný.

Podstatné není ani to, jaký byl ve skutečnosti Jan Palach jako člověk. Ať byl před tím, než se upálil, jakýkoli, ať uvažoval o čemkoli, fakt, že k tomu, čeho chtěl dosáhnout, nakonec zvolil čin, jenž mohl fyzicky ublížit pouze jemu, který přede všemi dokázal utajit a nechal, ať působí spontánně svou silou a naprostou mimořádností v čase a místě, kdy a kde ho vykonal, dokazuje že byl Jan Palach opravdu čistá duše. Je to natolik pravda, že nikdo, kdo nechce vypadat sám coby hnusná kreatura, se neodvážil a stále neodvažuje Palacha výslovně odsoudit, znevážit nebo zesměšnit. A to je jedna část odpovědi na otázku, proč se mluví především o Janu Palachovi. A druhá část? 

Vývoj v Československu roku 1968, kterému se ve světě říkalo „Pražské jaro“, byl svým způsobem unikátní zejména svou nenásilnou povahou, ale ještě něčím. A sice tím, že probíhal víceméně v radostné atmosféře. Nekonala se žádná vzpoura. Lidé až do srpnové okupace většinově ani neodmítali socialismus a nevolali po pádu režimu, dokonce začali „mít rádi“ nové komunistické vedení státu a jeho hlavního představitele Alexandra Dubčeka zbožňovali. Komunistické moci k tomu stačilo málo – po letech teroru, krutého prosazování bolševické ideologie a nelítostného potlačování všech svobodných projevů, přirozených lidských aktivit a občanského života ukázala přívětivější tvář. To ostatně dalo vzniknout heslu „socialismus s lidskou tváří“.

Byl to klam, jak se záhy ukázalo. Avšak v době, kdy k nám vpadla s tanky sovětská armáda táhnoucí s sebou vojska dalších svých satelitů, dohromady čítající půl milionu vojáků, zapůsobil tento neskutečně agresivní akt doma i ve světě šok. Taková rozsáhlá demonstrace brutální síly proti zemi, která se ani v nejmenším neprojevovala násilně, byla zkrátka nepochopitelná a neospravedlnitelná. Těžko se chápaly i následující události. Snad ještě kapitulace a zrada československých komunistických špiček (až na jednoho) se možná dala předpokládat. Byli to pořád přece komunisté. Avšak reakce národa?

Říká se, že vytlačenou pastu z tuby nelze bezezbytku nacpat zpátky. V Československu po 21. srpnu 1968 se zdálo, že se něco takového podařilo. Stalo se to, co Karel Kryl charakterizoval v závěru písně Podivná ruleta verši „…minulo září a ulicí chodí jen milion tváří, těch zbloudilých lodí a žádná z nich neslyší pamatuj“. A pak se v lednu roku 1969 jako blesk z čistého nebe objevil neznámý Jan Palach coby planoucí živá pochodeň, který se tímto svým šokujícím a neuvěřitelným činem bez postranních úmyslů zeptal – co se to s vámi stalo, lidi?! Nic víc, nic míň.

Jaký smysl má pak otázka: proč se mluví „jen“ o Janu Palachovi? A o kom jiném by se v souvislosti s předchozími událostmi mělo mluvit víc? Polák Ryszard Siwiec se upálil sice dřív a jeho čin snad přivedl Jana Palacha na myšlenku udělat něco podobného. Vyznění těch dvou činů však není srovnatelné. V Polsku přece nebylo Pražské jaro, zemi nepřepadla půlmilionová armáda a nechodily tam ulicemi zbloudilé lodě milionů tváří. Navíc mi přijde úžasně hloupé se ptát, proč veřejnost o někom mluví a o jiném ne.