Prezident Miloš Zeman omilostnil muže, který pod vlivem návykové látky při dopravní nehodě způsobil smrt své ženy a svého syna. Prominul mu tak zbytek trestu, který si odpykával za ohrožení a usmrcení z nedbalosti.
Musím předeslat, že tentokrát nechci kritizovat Miloše Zemana, i když s jeho krokem zcela zásadně nesouhlasím. Pokud však bude existovat institut prezidentské milosti, žádný člověk na postu hlavy státu neodolá pokušení „zahrát si na boha“ v domnění, že dokáže posoudit lépe než všechny orgány justice, kdo má ještě sedět ve vězení, kdo už ne, kdo byl už dostatečně potrestán, který trest je příliš krutý a podobně. Milosti udělovali dosud všichni prezidenti, a každý další je bude udělovat také, jestliže tuto pravomoc bude mít.
Jde-li o tento konkrétní případ, zdá se velmi lidské vrátit druhému nezletilému dítěti odsouzeného muže zpátky otce, když už přišel o matku i sourozence. Prezidentův mluvčí k tomu řekl: „Omilostněný svým činem sice způsobil neodčinitelný následek – smrt dvou osob, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o nejbližší členy jeho vlastní rodiny (manželku a syna), tak jejich úmrtím je doživotně a nejpřísněji potrestán především on a jeho druhý nezletilý syn.” A jak tohle prezident a Jiří Ovčáček vědí? Podle mého jsou to prázdné řeči. Navíc nemění nic na podstatě trestného činu, jestliže jej pachatel později lituje a pronásledují ho výčitky svědomí.
Prezident Zeman milostí prý vyhověl prosbám ostatních pozůstalých a přihlédl k tomu, že nikdo jiný při nehodě nebyl zraněn a muž do té doby vedl bezúhonný život. Milost se přitom nevztahuje na sedmiletý zákaz řízení pro onoho muže. To je sice pravda, ale ne celá. Nikdo se nemůže vymlouvat, že nevěděl, co riskuje, sedne-li za volant opilý nebo zfetovaný, zejména ne ten, kdo vede bezúhonný život. Když pominu, že opíjení se či fetování samo o sobě bezúhonnosti člověka příliš nepřispívá, přestává být bezúhonný v okamžiku, kdy pod vlivem návykové látky začne řídit motorové vozidlo. Každý ví, že nesmí řídit pod vlivem návykové látky dávno před tím, než začne pít nebo fetovat.
Není tedy náhoda, jestliže někdo pod vlivem alkoholu či drog způsobí dopravní nehodu a případně v jejím důsledku zaviní zranění či smrt jiným lidem. Naopak je náhoda, když to odnesou „jen“ rodinní příslušníci. A vůbec, co jsou to za řeči, že nikdo jiný při nehodě nebyl zraněn? Kromě toho všechny tyto okolnosti vzal jistě v úvahu nezávislý soud, který muži vyměřil trest. Právo prezidenta pravomocné rozhodnutí soudu měnit, když navíc nikdo nemůže okolnosti udělení milosti přezkoumat, se podle mnohých právníků dostává do rozporu s právním státem. Milost je ostatně charakterizována jako nevymahatelné a nezasloužené odpuštění trestu.
Ukazuje se, že prezidentská milost je středověkým institutem. Absolutním panovníkům, kteří mohli rozhodovat o životě či smrti kohokoli, kdo spadal pod jeho pravomoc, a jež byli nejen vládci, ale i nejvyšší soudci, právo udílet milosti jistě příslušelo. Avšak v současné České republice nemá institut prezidentské milosti co dělat, neboť vede k nerovnosti lidí před zákonem, kdy jednotlivec, jakkoli je prezidentem, má právo podle svého uvážení nejen zasahovat do činnosti justice, ale i jedincům selektivně zmírňovat následky jejich činů. Prezident je hlavou státu, reprezentuje zemi, v době válečného ohrožení je i vrchním velitelem armády, ale není soudcem.
