Aniž bych chtěl narážet konkrétně na kohokoli ze zdejších blogerů, relativně často je mi trapně za autory některých výroků a výtvorů. Pro osvěžení tedy vkládám pár výroků dětských, které na mě zapůsobily jako balsám.
Kdysi jsem četl myšlenku, kterou prý napsala osmiletá holčička, protože je to ale dávno, nevím, jestli ji ocituji přesně: „Dospělí si myslí, že když jsem malá, mám jen malé radosti, malé starosti a už vůbec žádnou pravdu.“ Vyrazilo mi dech, jak byl ten postřeh výstižný a moudrý.
Později jsem potkal asi stejně starého kluka, který šel se svou maminkou po ulici a říkal jí: „Udělal jsem chybu a za chyby se platí.“ To mi zase připadalo dojemné, jak to znělo dospěle.
Můj vnouček se čas od času projeví také dospěláckým výrokem, který je navíc vtipný. Když mu byly asi tak čtyři, dováděl u nás na gauči, ale tak děsně, až se jeho matka a moje dcera v jedné osobě rozčílila a začala mu vyhrožovat: „Jestli toho hned nenecháš, jdeme domů!“ Vnouček přestal blbnout, zamyslel se a řekl: „Jdeme domů? Tak to ti děkuju.“
Když mu bylo asi šest, zhlédl s námi video, kde jakýsi muž bouchl kladivem do pouťového siloměru, kladivo se ale nečekaně odrazilo a špičatým koncem praštilo muže přímo do úst. „Ten si musel vyrazit všechny zuby,“ komentovala scénku dcera. Vnouček se svým typickým stylem zamyslel a řekl: „Zase ale dostane hodně dárků od Zoubkové víly.“
Avšak nejlepší mi připadla nejčerstvější historka, kdy už je vnoučkovi deset. Dcera se na něj večer obořila: „Nevymýšlej už žádný kraviny a spát.“ Vnouček promptně odpověděl: „Ale mami, já je nevymýšlím, já je aplikuji.“ Co na to měla chudák jeho matka říct, a tak ho nechala ťupkat si přísavným nábojem do dětské pistolky na čelo.
