Praga Caput Regni, čili Praha zničená deštěm

Praga Caput Regni, tedy Praha hlava království, se za socialismu překládalo i coby Praha zničená deštěm, což bylo rýpnutí, že bolševická moc nechala nejen metropoli napospas povětří, aniž by se zdržovala údržbou a opravami.

Dnes vypadají naše města a zejména Praha na pohled mnohem lépe, ale to není téma tohoto blogu, nýbrž moje výprava v sobotu 30. července 2016 do hlavního města. Je sice divné, když zrovna já, rodilý Pražák, vyrazím na výlet do Prahy. V Praze však už dlouho nežiji, své rodné město miluji a rád vždy navštívím známá i pro mě nová místa. Využívám k tomu nyní blízkost svého bydliště od Prahy a také stejné záliby mé milované ženy, tudíž cestujeme společně. To má své výhody. Škarohlídi a šťouralové by asi namítli, že výlet se zákonitou manželkou může mít i nevýhody, ale já tyto buřičské připomínky vykazuji rázně do propadliště komunikace.

Tentokrát jsme zvolili za hlavní téma výletu prozkoumat „Park Maxe van der Stoela“ poblíž Pohořelce a tedy Hradu, kde je také „stezka bosou nohou“ a zjistili jsme, že je to velmi hezké a nově upravené místo na kraji historické části Prahy, ze všech historických částí té nejhistoričtější, dalo by se říci. (Max van der Stoel byl nizozemský politik a diplomat, který byl prvním západoevropským politikem, co kontaktoval Chartu 77 prostřednictvím jejího mluvčího Jana Patočky a byl později vyznamenán Řádem TGM.) Napadlo nás, že tento park bude dalším a novým eldorádem pro našeho vnoučka a pořídili následující fotky.

Z Parku Maxe van der Stoela jsme se přes Pohořelec dostali na Pražský hrad. Na náměstí před vstupem do areálu Hradčan, co tam postává i socha TGM, byly pochopitelně mraky lidí a rovněž improvizované pódium pro jakýsi folklórní festival, kde právě křepčili nějací Italové. Pražský hrad znám jako své boty, neboť jsem tudy chodil čtyři roky do střední školy, ale místo, kde jsme já ani má žena nikdy nebyli, je Jelení příkop, neboť za komoušů nebyl přístupný a později, když už se tam mohlo, jsme se k tomu nějak nedostali. Nyní nás k cestě Jelením příkopem kolem potoka Brusnice zlákal fakt, že z něj vede stezka prý pro „fyzicky zdatné“ turisty, kterou se dá projít až na Klárov. Procházka to byla příjemná. Jeleni tam už dávno sice nejsou, poněvadž je už kdysi, jak je lidským obyčejem, vystříleli a nežijí tam už ani medvědi jako za prezidenta Masaryka. I odtud máme několik snímků.

Nevím jak kdo, ale já s manželkou rádi jezdíme pražskou MHD, hlavně páteřními linkami s dlouhými trasami tramvajové dopravy. Sedíme v elektrickém vozu a koukáme z oken a pohodlně si zběžně (vlastně zjízdně, ale to je blbé slovo) prohlížíme krásy i šerednosti matičky Prahy. Souvisí to s tím, že pokud s ženou nehlídáme vnoučka a když právě nepíšu na blog idnes.cz ani nic jiného, nemusíme nic dělat (mimochodem mi o to celý život šlo) a máme fůru času. Zajímavá je třeba cesta tramvajovými linkami 12 nebo 14 a 20 na konečnou Barrandov. Z cesty dvanáctkou z Klárova stylově přes Újezd kolem empírového domu, kde kdysi bydlel francouzský geolog a paleontolog Joachim Barrande, a ze sídliště Barrandov, kde má tramvaj číslo 12 konečnou, pochází poslední soubor fotografií.

S přáním krásného léta, které právě vrcholí, se pro tentokrát loučím.