Používat hlavu, nebo se o to snažit?

Velmi úspěšná zdejší blogerka Kateřina Lhotská má ve svém profilu, že „je člověk snažící se používat hlavu i jinak, než aby mu jen nepršelo do krku, třeba aby bylo kde nosit náušnice“. Je tedy schopná i jakéhosi humoru.

To je jasné, někdo se nepokouší hlavu používat vůbec, jiný se o to snaží, ale lepší je hlavu přímo používat než se o to pouze snažit. Takže paní Lhotská se hlavu snaží používat, dá se říct, že také ví, co je humor, ale oblast satiry a ironie je jí cizí. Přesvědčil mě o tom její dialog s blogerem Karlem Trčálkem pod jejím nejnovějším textem „Nenosit roušku je jako neplatit daně“.

Pan Trčálek je zdejší humorista, ironik a satirik. Je v tom velmi dobrý. A pokud víme, že satira je dílo, využívající výsměchu, ironie a komičnosti ke kritice něčeho, pak nám musí být jasné, že se tak děje pomocí nadsázky a zkratky. Satira, coby literární ekvivalent výtvarné karikatury, je jako ostrý nůž, jenž nemilosrdně řízne. Pokud ne, je k ničemu, protože nemůže být tupým perořízkem, který jenom pižlá. Satira je z podstaty černobílá, přesněji řečeno je takzvanou „pérovkou“, žádné polotóny, ty by její ostří rozplizly. 

To ovšem neznamená, že má také satirický autor černobílé vidění světa. Právě naopak, pokud by nevnímal svět v jeho pestrosti a složitosti, nemohl by jeho jevy zjednodušovat až do karikaturní zkratky. Vysvětluji to proto, abych mohl následně předložit přepis onoho dialogu, respektive duelu Trčálek – Lhotská.

Karel Trčálek: Ani Mára Prchal není všemocný, paní Lhotská... Množina odpůrců Vašich oblíbených Michprd se v podstatě překrývá s množinou odmítačů roušek. Co s tím?

Kateřina Lhotská: Pane Trčálku, musím Vám přiznat značné mistrovství v disciplíně „jak být ironický“. Dokonce takové, že neumím rozpoznat, zda svoji poznámku o mé náklonnosti k „chvilkařům“ myslíte vážně, nebo je jen produktem Vaší neinformovanosti. Co se týká vazby „prorouškařů“ na určitý politický postoj, tak se podle mne mýlíte a jste podle mne obětí poněkud zjednodušeného černobílého vidění světa, který je nejčastěji charakterizován těmito rovnicemi: prorouškař = podporovatel Babiše = podporovatel Zemana = fanoušek Ruska a Číny = odpůrce EU. Jenomže tak jednoduché to není.

Karel Trčálek: Dobře, že aspoň lidé jako Vy vidí ten náš svět pestrobarevně, viz nadpis Vašeho článku „Nenosit roušku je jako neplatit daně.“ Ale víte Vy co, pestrá paní Lhotská? Nejsrandovnější na Vašich článcích není jejich obsah, ale to, jak se snažíte předstírat, že nejsou černobílé, a přitom přiznání je polehčující okolnost... Výroba placeného PR přece není prostituce, tak co Vám brání?

Kateřina Lhotská: Pane Trčálku, považuji Vás za poněkud nekonformního a hodně sarkastického glosátora příspěvků jiných blogerů. Nicméně jako člověka, který si dokáže zachovat odstup. Ovšem tímto příspěvkem jste se dokonale odkopal. Máte totiž úplně stejné černobílé vidění světa jako ostatní fanatici. Vůbec si neumíte připustit, že lidé mohou mít i odlišný názor, než máte Vy a jediné vysvětlení pro to, proč ten Váš nesdílejí, je to, že musí být někým zaplaceni. Piště na moji adresu, co chcete. Pokud si však myslíte, že píšete o mně, tak se hluboce mýlíte. Je to především o Vás. Jen o tom nevíte... Toto je moje poslední reakce na Vaše příspěvky. Sbohem... 

To, že Karel Trčálek měl nad Kateřinou Lhotskou v tomto souboji od počátku jednoznačně navrch, je jasné. Ona vůbec nevěděla, která bije, a ať se snažila používat hlavu sebevíc, jedinou myšlenku, co vyplodila, je ta, že je pan Trčálek podle ní obětí poněkud zjednodušeného černobílého vidění světa. Nicméně v první odpovědi  ještě Lhotská udržela dekórum. Pak ale Trčálek přitvrdil, a to už Lhotská neunesla a dokonale se odkopala, abych použil jejích vlastních slov, kterými počastovala oponenta. Kromě toho zopakovala svůj nesmysl o černobílém vidění světa, nazvala Trčálka fanatikem a krutě se urazila. Nakonec se po kdovíkolikáté vytasila se svou mantrou, že kdo ji kritizuje, píše o sobě a nikoli o ní a názorně tím ilustrovala, že právě to sama dělá. (Možná to podvědomě ví.)

Nu, a mně zbývá jen poblahopřát Karlu Trčálkovi k vítězství, i když bylo velmi snadné (v šachové terminologii by se dalo říct, že dal soupeřce, která mu naivně skočila na první léčku, šustrmat). Nakonec vyjádřím přesvědčení, že si Kateřina Lhotská pouze vybrala slabší chvilku a již ve svém příštím textu se objeví v plné síle a lesku.