Připomínáme si desáté výročí úmrtí prezidenta Václava Havla, o kterém lze jednoznačně říct, že byl nejvýznamnější osobností našich nejnovějších dějin, a nejen to, byl osobností vpravdě světového formátu.
Zcela záměrně jsem napsal – nejvýznamnější, jednak proto, že si to skutečně myslím, a jednak proto, že to jeho odpůrce a kritiky dráždí. Ti mají totiž tendenci význam Václava Havla a jeho roli v novodobé historii bagatelizovat a trivializovat. Václav Havel byl hlavní tváří naší sametové revoluce, ale byl i jednou z rozhodujících postav, které zapříčily pád takzvané světové socialistické soustavy a vítězství „Západu“ ve studené válce.
Je nutné si uvědomit, že do zhroucení komunistických režimů v Sovětském svazu a jeho satelitech, k nimž patřilo i Československo, uznával svět existenci dvou protichůdných soustav s jejich sférami vlivu a v udržování tohoto stavu spatřoval záruku zachování míru. Následující politika uvolňování napětí, tzv. détente, byla podmíněná udržením statusu quo.
A právě v tomto prostředí působil v Československu Václav Havel jako disident a kritik komunistického režimu. Za svou činnost byl režimem stále pronásledován a vězněn. Jistě nebyl jediným odpůrcem komunistického režimu, jelikož byl ale zároveň dramatik, esejista a filosof a také spoluzakladatel občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charty 77, získal velkou pozornost demokratického světa, až se stal symbolem odporu v satelitech Sovětského svazu.
Jenže právě tento moment představuje pro Havlovy kritiky příležitost, aby tvrdili, že se stal zvenku vytvořeným symbolem a loutkou Západu. I kdyby to ale byla pravda, jako že není, byl by to od Václava Havla heroický výkon, aby stál rozhodujícím zemím demokratického světa včetně USA zato, aby z něj ze všech lidí východního bloku takový symbol udělaly. To, co Západ na Havlovi zaujalo, byly však zejména jeho myšlenky, a hlavně dlouhodobý a houževnatý boj proti nepřátelskému režimu v různých oblastech, jenž mu vynesl několik pobytů v kriminále.
Dalším „argument“ těch, kteří se snaží zlehčit a znevážit roli Václava Havla v procesu pádu komunistických režimů, je ten, že by se událo i bez něj právě proto, že to byl proces, v němž jednotlivec nehraje žádnou roli. Absurditu takového pohledu odhaluje už starý vtip: „Kolik stojí kapka benzínu? – Nic. – Tak mi nakapejte dvacet litrů.“ Kromě toho existuje řada knih, v nichž se jejich autoři zabývají úlohou osobnosti v dějinných událostech. Jedním z nich je John Lewis Gaddis, profesor historie na Yaleově univerzitě v USA, uznávaný historik a specialista na studenou válku, nazývaný „děkanem historiků studené války“, který napsal knihu Studená válka (The Cold War).
Snad největší síla jeho knihy tkví ve zobrazení rolí konkrétních lidí – osobností na zhroucení komunistické totality, a tedy konci studené války. Ronald Reagan, Margaret Thatcherová, Michail Gorbačov, Teng Siao-pching, Jan Pavel II., Lech Wałesa a Václav Havel jsou jména velmi různorodých lidí z odlišných zemí i částí světa a v nesrovnatelných postaveních, které Gaddis zmiňuje. A ti všichni si – každý svým způsobem – uvědomili, že není možné dále akceptovat politiku détente a zachovávat tak setrvalý stav a že je nutno jej změnit.
Vítězství demokratického Západu ve studené válce bylo „vítězstvím lidských tváří nad vysokými botami, diktátory a válečnými mašinériemi“. Slova uvedená v uvozovkách spolu s představou budoucnosti, kdy se koexistence dvou nepřátelských táborů změní na soužití v míru a přátelství, prezentoval již v lednu 1984 v televizi tehdejší prezident USA Ronald Reagan. Jestliže k sedmi lidem, kteří se o toto vítězství nejvýznamněji zasloužili (čtyři stáli v čele největších mocnosti a jeden byl papež), je řazen i náš pozdější prezident Václav Havel, měl by to být pro nás důvod k hrdosti na tuto osobnost.
Samozřejmě, že Václav Havel nebyl sám ani jediný, že byl člověkem z masa a kosti, s řadou chyb, že se i mýlil, činil i špatná rozhodnutí, dopouštěl se přehmatů. Chtěl bych ale zdůraznit, že nic se neděje samo od sebe. Samospádem se nezhroutil komunistický blok a nenastane tak ani všeobecné soužití v míru a přátelství na světě. To ale není vina Václava Havla. Pokud to někdo tvrdí, myje si ruce jako Pilát a hledá viníka, aby náhodou nepadl díl viny na něho samotného.
