Po čem se Putinovi „stýská“

Mnohým možná připadá nepochopitelné, že Vladimir Putin rozpoutal nesmyslnou válku proti Ukrajině. Když se nad tím ale zamyslíme s pomocí nahlédnutí do dějin studené války, dojde nám, že Putinovo konání svou logiku má.

Vyjdeme-li z toho, že Putin nezřízeně prahne po vlastní velkosti, je regulérní psychopat a zároveň se cítí být „dědicem slávy a imperiálních doktrín Sovětského svazu“, pak je jasné, že touží, aby Rusko hrálo co nejvýznamnější či určující roli ve světě a bylo přinejmenším rovnocenným partnerem USA. A kdy si Rusové mohli myslet, že takovou pozici mají? No přece v dobách vrcholící studené války.

U zrodu Ruska (Sovětského svazu) jako imperiální supervelmoci byla atomová bomba. Po USA ji „získal“ i SSSR a jaderné zkoušky změnily pak pohled světových politiků na možnost vedení války, když se názorně seznámili s jejich strašlivými účinky. Vlivem toho politici dospěli cestou politiky „záruky vzájemného zničení“ k šílenému vyzbrojování nukleárními bombami a mezikontinentálními raketovými nosiči a nebudování obrany proti nim, až k uznání existence dvou protichůdných soustav na světě s jejich sférami vlivu a udržování tohoto stavu, jako záruky zachování míru. Tehdy byl Sovětský svaz na vrcholu své imperiální slávy.

Následná politika uvolňování napětí, tzv. détente, byla podmíněná udržením statusu quo. Vznik politiky détente se datuje někam do roku 1970 a autorem toho názvu je francouzský prezident Charles de Gaulle. Nicméně respektování vlivových sfér se projevovalo už dříve a nejbolestivěji se projevilo v roce 1968, kdy se USA a země Západu omezily po vpádu SSSR a armád čtyř dalších zemí Varšavské smlouvy do Československa jen na formální slovní protesty.

Avšak svět se točil dál. V době, kdy se v USA stal prezidentem Ronald Reagan, se ale blížil s jeho nemalým přispěním konec studené války. Reagan napřed uznal, že Karel Marx měl pravdu ohledně světové revoluce, a pak řekl: „Dnes jsme svědky velké revoluční krize, ve které jsou požadavky ekonomického řádu v přímém protikladu s požadavky politického řádu. Tahle krize ale neprobíhá na kapitalistickém Západě, ale v Sovětském svazu, ve státě, který se dere proti proudu dějin tím, že popírá lidskou svobodu a lidskou důstojnost a zároveň není schopen nakrmit své občany.“ 

Cesta ke konci světové socialistické soustavy byla potom poměrně rychlá. Trvala zhruba pět let a sovětský blok studenou válku prohrál. Za další dva roky se rozpadl Sovětský svaz a sny mnohých Rusů o mocné imperiální supervelmoci vzaly za své. Rusko se sice mohlo věnovat zvelebování své země a dopřát svým lidem víc blahobytu, ale místo toho se hlavně s nástupem Vladimira Putina k moci utápělo v sebelítosti nad ztrátou své imperiální moci a vlivu.

Slova Ronalda Reagana o tom, že se Rusko (SSSR) dere proti proudu dějin, popírá lidskou svobodu a lidskou důstojnost a zároveň není schopno nakrmit své občany, tak nabývala nového významu s tím, jak se Rusko měnilo na ekonomického trpaslíka, ovšem s mocným jaderným vojenským arzenálem. Rozpoutáním zločinné války proti Ukrajině se pak Putin dostal až na samé dno dějin. Bohužel i na tom dně se chová nesmírně agresivně a stále vyhrožuje, dokonce i jadernými zbraněmi. Nejspíš si to Rusové musejí „vyžrat“ také až do samého dna.