Píseň = šanson = Aznavour

Chanson je píseň, šanson je žánr. Mám čtyřhvězdí nejlepších a nejslavnějších šansoniérů – Édith Piaf, Charles Aznavour, Gilbert Becaud a Mireille Mathieu, podle roku narození – 1915, 1924, 1927 a 1946 – od nejstarší po nejmladší.

Piaf a Becaud jsou dávno po smrti, Aznavour a Mathieu stále zpívají. Jestliže u teprve 71letého Slavíka z Avignonu, jak se přezdívalo Mireille Mathieu, to není nic mimořádného, sedmdesátiletých zpěváků vystupuje v současnosti poměrně dost, pak téměř čtyřiadevadesátiletých zpěváků mnoho není, vystupuje-li veřejně vůbec nějaký jiný podobně starý zpěvák – jako Charles Aznavour.

Než jsem absolvoval Aznavourův koncert v pražském Kongresovém centru, kde slavný šansoniér zazpíval své nejznámější písně 16. března 2018, měl jsem obavu, jaký bude. Považte – Edith Piaf, pro níž intenzivně pracoval, psal pro ni písňové texty i celé písničky, již v roce 1945 velmi pomohla tehdy jedenadvacetiletému Charlesi Aznavourovi k prvnímu americkému a kanadskému turné. To bylo těsně po druhé světové válce. Aznavour se definitivně osamostatnil o pět let později, když u nás začínal bolševický teror. Minula éra komunismu, skončila studená válka a Aznavour stále zpíval. Uplynulo dalších téměř třicet let a Aznavour zpívá pořád…

Charles Aznavour se narodil 22. května 1924 v Paříži jako Shahnour Varenagh Aznavourian coby syn arménských uprchlíků Míši a Kédar Aznavurjanových, jež se usídlili v Paříži asi rok před jeho narozením. Nyní má skoro 94 let, a zatímco u lidí podobného věku se obyčejně oceňuje už to, že jsou vůbec ještě na světě, Aznavour pořádá zahraniční turné a zpívá. A jak! Jeho poslední pražský koncert nepředstavoval určitě žádnou nostalgii, nebyl uspořádán ze sentimentu k slavné osobnosti. Aznavourovy písně stále oslovují, mají lidem co říct.

Šansony jsou písně o životě, o skutečném životě, vypráví se v nich o lásce i neštěstích, o radostech i hořkostech, o citech, vypráví se v nich o životě způsobem, že posluchač rozumí. A ti nejlepší šansoniéři umějí své písně o životě proměnit v život sám. Jak to dělají? Možná nejlepší odpověď na to dává píseň L'important c'est la rose, v které Gilbert Becaud zpívá o různých těžkostech života, ale ty všechny mizí před kvetoucí růží – hlavně, že kvete růže.

Takových písní měli jednotliví šansoniéři řadu a ty nejlepší od původních interpretů přebírali další, například Mathieu od svého idolu Piaf. Od Becauda připomenu ještě Quand il est mort le poete (Když umírá básník), od Edith Piaf Non, Je Ne Regrette Rien (Ničeho nelituji) a Milord, od Mireille Mathieu Santa Maria De La Mer, (Santa Maria na moři) La vie en rose (Růžový život, původně zpívala Edith Piaf).

Síla písní Charlese Aznavoura spočívá nejvíc v tom, že jim člověk rozumí, i když neumí žblebtnout v jazyku, kterým šansoniér právě zpívá. Ačkoli francouzsky nerozumím, když slyším z šansoniérových úst Tu T'laisses Aller (O sebe nedbáš), Non Je N'ai Rien Oublie (Ne, nic jsem nezapomněl), La Bohéme (Bohéma), Desormais (Příště), ale i další písně, vím přesně, o čem jsou, cítím to tak intenzivně, až mi naskakuje husí kůže.

Bylo tomu tak i v Kongresovém centru a čert ví, jestli za to může Aznavurův projev, nedomykavost jeho hlasivek, která způsobila chraplavost jeho charakteristického hlasu. Pochopitelně, že některé písně dostaly vzhledem ke zpěvákově věku jednoduší aranžmá, samozřejmě, že používal čtecí zařízení, určitě se Aznavour nepohyboval po jevišti už tak jistě, ale kdo by se o to staral, když zpíval a z jeho písní do nás vstupovala ta atmosféra sladké hořkosti, marnosti i naděje, láska i žal…

Nezajímal jsem se v té chvíli o to, že je Charles Aznavur šansoniér, zpěvák, písničkář, textař, herec, diplomat a podnikatel, že hrál či vystupoval v 60 filmech, že složil přes tisíc písní a prodal přes sto milionů hudebních nosičů. Myslel jsem na to, jak je zvláštní vidět a slyšet zpívat šansoniéra, kterého už desetiletí obdivuji, poprvé naživo v jeho skoro 94 letech. A vzpomněl jsem si na klip z roku 1966, v němž mladá štíhlá kráska Marta Kubišová zpívá v písni Depeše „…přijď dolů na náš dvůr, stůj tam jak sám Aznavour…“. Od natočení toho klipu uplynulo víc než půlstoletí a už tehdy byl legendou – Charles Aznavour. 

Dovětek
Mám-li se přiznat, nejvíc se mi od Aznavoura líbí píseň Tu T'laisses Aller. Pod dojmem z ní jsem napsal něco jako písňový text nebo snad básničku. Tady je.

Asi má jediná 
Skrylo se štěstí do stínu,
utopil jsem svou vidinu
a je to prapodivná věc,
že zůstala mi nakonec
jen jedna slza blýskavá,
to se tak často nestává,
že sentiment mě přemůže,
vzpomínky schovám do růže.
A než tvá ústa promluví,
zestárnu opět – to se ví
– o bůhví kolik dlouhých let,
však otočí se jednou svět
a najednou mám, proč – nevím,
radost, že se zas probouzím,
když tě vidím znovu se smát,
jsem s tebou rád,
jsem s tebou rád,
jsem s tebou rád.

A potom je tu hodina,
kterou každý proklíná,
a my se přesto smějeme,
protože náhle můžeme
být k sobě malý krůček blíž
a ty se vůbec nebojíš
– jak slza skane vteřina –
být má jediná,
má jediná...