Abyste věděli, vůbec se mi do následujícího tématu nechce, píše se mi o něm těžko a nejradši bych se na to vykašlal. Co se do toho tedy cpeš, nutí tě někdo? může se kdosi zeptat. Nenutí, ale cítím, že musím.
Písničkář Jaromír Nohavica, jak jsem se dočetl, představil 3. ledna ve svém klubu Heligonka v Ostravě – Vítkovicích svůj nový recitál »Jarek 2016«, v němž zazpíval čtyřicet starších i nových písniček. Tolik základní informace. Pochvalně až nadšeně se o písničkáři i jeho recitálu vyjadřovala recenze a diskuze pod ní se rozčlenila přibližně do tří táborů. Nohavicu a jeho tvorbu v první skupině hodnotili pozitivně skoro až k frenetickému obdivu, v druhé ho odsuzovali za donášení Státní bezpečnosti až k nadávkám, urážkám a dštění síry na jeho hlavu, třetí skupina Jarka oceňovala jako písničkáře a umělce, smířit se ale nedovedla s jeho lidským selháním. Všechny tyto druhy reakcí se daly očekávat.
Proč tedy o tom psát a proč se mi o tom píše těžko? Poznal jsem Jaromíra Nohavicu při vystoupení, kde jsem také účinkoval, totiž dávno před tím, než se na něj provalila jeho aféra, než se ke spolupráci s estébáky přiznal a konečně i před tím, než komunistickou tajnou policii začal informovat. Byl mi tehdy dost sympatický. Pak už jsem se s ním potkal po letech pouze jedinkrát někde na moravském náměstí, a to jsme se jen pozdravili. Jeho písničky se mi stále líbí, ale spolupráci s StB považuji za hodně hrubý faul. Tím spíš, když šlo o donášení na Karla Kryla, jehož obdivuji coby skvělého písničkáře a básníka, ale i za jeho nekompromisní a vytrvalý boj s totalitou a zlem, za jeho pevné postoje.
Je už jasné, v čem tkví můj problém? Nedokážu se jen tak odvrátit od člověka, co je mi sympatický, líbí se mi jeho tvorba a uznávám ji. Na druhé straně se ale nedokážu přenést přes jeho selhání, které vnímám jako fatální, i když nevím, zda tím někomu ve skutečnosti ublížil a naopak vím, že tato jeho odsouzeníhodná činnost byla vynucená. Konečně nelze nikomu vyčítat, že není statečný a zlomí se pod nátlakem. Záleží určitě na tom, jak daleko kdo při donášení zašel, za jistou mezí je to už neodpustitelné, avšak tu Jaromír Nohavica nepřekročil, jak jsem přesvědčen.
Osobně jsem nikdy nebyl postaven před volbu – buď práskat StB, nebo spolupráci s ní odmítnout a riskovat postihy, které by potkaly mě a mé blízké. Jak bych se zachoval? Šlo by bezesporu o to, jak silný by nátlak byl a co by mi hrozilo. Ale stejně, jak bych se vážně zachoval? A jak byste se zachovali vy, co tohle čtete?
Právě v tom spočívala hrůza a nemravnost předlistopadového režimu vytvořeného a udržovaného brutální mocí vládnoucí KSČ. Právě v tom byla jeho zrůdnost, že stavěl lidi před takové morální volby. Ne, že by dnes nebylo co kritizovat a že by se nebylo čeho bát. Když nyní ale slyším a čtu názory, že za komunistů bylo lépe, nebo že jedna totalita byla prý vystřídána jinou, naskakuje mi husí kůže. Nerozumím tomu, jak kdo může současnost vůbec s tehdejší dobou srovnávat. A snad jenom hloupost omlouvá ty, co argumentují, že tenkrát byl levnější bůček a že jim komunisti dávali práci a zabezpečovali sociální jistoty. Ve stejném čase totiž KSČ podřezávala usilovně větev, na níž jsme všichni seděli. Pokud by byl socialismus a jeho tábor opravdu ekonomicky, politicky a mravně lepší než západní demokracie, nemohl by s ní na celé čáře prohrát studenou válku. To už jsem se ale dostal od původního tématu hodně daleko.
