Nejlépe to kdysi napsal napsal můj kamarád, tuším do Lidovek, nějak neunesl Hutkův Hanopis na Nohavicu... a já bych jeho slova podepsala...Je to přesně tak ... Nohavica dával naději, jeden z nejlepších básníků , co máme, trefný, pohotový, melancholik se symbolikou, s vtipem... hřál... našli si ho, ne on je !... skoro bych řekla, že takové jako on? - nevěděli co s nimi ... využít? nemít? zakázat? zničit?... na Hutku, jehož jsem ctila dlouho, za ten jeho plivanec přízemí už ráda nemám. Nohavicu budu mít ráda vždycky...

zmiňuji ráda - Hřebejk - Jarchovský - uplný konec Pelíšků - není oslavou těch, co odešli... je to hold těm, co tu na všechno zůstali... nějak sami.. a byli stavěni před třeba takové dilema.

Naprosto s Vámi souzním, napsala jste to skvěle...

Je to strašně těžké posuzovat. Neodsuzovala bych striktně ty, kteří podepsali ze strachu, obav o budoucnost svých dětí a nikdy nikoho neudali. Pak jsou tu ti druzí (mezi nimi např.soudruh Hermánek), kterým podepsání žádné psych. potíže nezpůsobilo. Možná vidím přímou úměru v: podepsali pod tlakem- a neudávali a podepsali bez problémů- se zvrácenou radostí udávali. První skupinu bych byla schopna pochopit, před druhou bych si odplivla.

Jarka Nohavicu znám jen jako vynikajícího písničkáře. A tak budu věřit vašemu blogu.

S tím nelze než souhlasit. Jinak jsou povolanější, kteří mohou psát o Jarkovi. Já jsem jeho případ použil jen jako ilustraci k problému vnucené morální volby, který jsem chtěl popsat.

Možná patřím k těm, co Jarka Nohavicu vnímají jako idol. Poslouchám jej od svých 16 let, kdy jsem jej poprvé zažil na nějakém klubovém vystoupení v Ostravě. V době kdy jsem se dověděl o jeho spolupráci jsem už měl ale naštěstí jasno. Pomohly mi k tomu vzpomínky na vlastní pocity a hlavně vlastní strach, když za mnou přijeli na stavbu pánové v civilu. Nejsem si vůbec jistý zda bych tehdy nebyl ochoten taky podepsat cokoliv. Je pro mně podstatné co člověk udělá, komu prospěje, komu ublíží a ne co kde pod obrovským tlakem podepsal. Většina z těch, co na něj dnes plive, by se pravděpodobně zlomila pod mnohem menším tlakem, než jakému byl vystavován on.

Představte si, že s vámi souhlasím. To se mockrát ještě nestalo. Díky za příspěvek.

Mravní volba není zrůdná! Dnes a denně volíme a jedním z kritérií naší volby je současná morálka a naše vnitřní mravnost. Nutnost této volby ať v osobní či společenské rovině není specifikem žádného režimu, ale provází lidstvo od pozření jablka poznání veteránem Adamem.

Tento váš text, pane Kvapile, mám za laciný a hloupý.

Jistě, je to váš názor a na ten máte samozřejmě právo, tady pokud jde o tu poslední větu. Avšak to, co jste napsal před tím, považuji zase já třeba ne za hloupé, ale za manipulaci pojmy a relativizaci hodnot. Tak jako vy, to neviděl ani sám Jaromír Nohavica, jak se můžete dočíst v článku pod odkazem, který sem dal pan Stehlík a vlastně zatím ani žádný ze zdejších diskutujících.

Myslím, že vše podstatné bylo již v diskuzi řečeno. Byla to zrůdná doba.

http://www.nohavica.cz/cz/tvorba/archiv/bud_vitan/bud_vitan.htm

Díky za odkaz. A asi už opravdu bylo vše podstatné v diskuzi řečeno. Opravdu jsem nevěděl a váhal jsem, jestli to mám napsat. Právě kvůli možnému obvinění, že si laciným způsobem získávám zájem čtenářů, jak o tom psal pan Sedláček v diskuzi. Nebudu tedy nikomu vymlouvat, že to laciné není, když si něco takového bude myslet. Na druhé straně jsem to však právě proto napsat musel, jestli mi rozumíte.

Tady si může udělat obrázek každý sám:

http://www.nohavica.cz/cz/jn/clanky/cl_cz_09.htm

Ten text je dost výstižný, ten obrázek se z něj při čtení přímo vyloupne. Díky.

Pane Kvapile, díky za tento blog. Mnohé mi odkryl či objasnil, protože i já si kladu stejné otázky ohledně Jarka Nohavici (a nejen). Po umělecké stránce není o jeho kvalitách pochyb, ale lidsky ho neznám. Ovšem mohla by být jeho tvorba taková jaká je, pokud by byl morálně špatný? Mám obdobný případ ve svém okolí, a je to tak, jak píšete,. Donutit člověka "ke spolupráci", myslím tehdy nebyl vůbec problém. Zvlášť, když člověk nejednal sám za sebe, ale de facto i za své blízké. A pokud byl člověk tohoto nátlaku "ušetřen", má právo soudit ty, které to postihlo?

Já děkuji vám za reakci. Jak jsem psal v odpovědi panu Braunovi, StB mohla Nohavicu přimět k spolupráci nikoli proto, že od něj potřebovala nějaké informace, ale aby diskreditovala nepohodlného písničkáře. Možná i pro budoucno, co můžeme vědět.

KARMA.

Myslím, že dost podobně jsem rozpolcený i já. Mám rád Nohavicu a silně si vážím Kryla a (na rozdíl od mnoha ostatních) nezapomněl jsem na zrůdnost minulého režimu.

Přiznávám, že dávám váhu tomu, že Nohavicu přinutili a nespolupracoval dobrovolně - na rozdíl od řady jiných, dokonce i zde moralizujících. I pro mne však byl Nohavica záchranným kruhem před utopením se v komunistickém bahně.

Tak jsem v pozici spíše hloupé horákyně - Nohavicu rád poslouchám, zpívám i hraju, ale k narozeninám (kdybych mohl) bych mu asi popřát nešel.

Někdo říká: vždyť je to už tolik let, to už je promlčené. Pro mne ne, protože nevím, jestli některé z jeho četných hlášení někomu neublížilo. To se, podle mne, promlčet nemůže.

Někdo jiný to samozřejmě může vnímat odlišně, ale....

Děkuji za názor. Máte samozřejmě pravdu. Je zajímavé, že jsem v této diskuzi zatím nenarazil na nikoho, kdo by se proti mému textu stavěl. Vy jste další z těch, kteří jej obohacují o jiný úhel pohledu. Ještě jednou děkuji.

Autore, gratuluji Vám k výborné úvaze. Mám několik poznámek.

1. Spolupráce s StB mohla a jistě i měla různé polohy. Tedy vědomé a usilovné donášení na okolí na straně jedné a na na druhé jakýsi driblink člověka, jenž je neustále otravován a musí nějak žít. Jakýkoli veřejně činný člověk byl dříve či později osloven nenápadným soudruhem v civilu, zprvu k přátelskému dialogu, posléze pak nejspíše natvrdo.

2. StB si nebrala servítky. Pokud měla zájem - věděla o člověku naprosto všechno /můj přítel lékař, který byl členem jisté undergroundové společnosti byl jednou na výslechu a přišel naprosto zničený, neboť Stbáci věděli obsah rozhovoru, který vedl v úzkém kruhu svých letitých důvěryhodných přátel/. Zkoušet cosi utajit bylo spíše bezpředmětné a jedinou možností obrany bylo mlčení a poukazování na to, že já nejsem ten pravý pro spolupráci.

3. Pokud Vám domů zavolají, že nepřestanete-li s jistou činností /aktivismus v církvi/, může do kočárku s Vaší dcerou najet auto - navíc bylo sdělena přesná trasa obvyklých procházek, pak jistě máte velký prostor pro morální konání.

4. Je mi líto, že porevoluční euforie zveřejňování informací byla zaměřena právě na ty, kteří ve světle výše uvedeného podepsali jakýsi papír. Naopak - jistě mezi námi jsou úctyhodně vypadající pánové s pěkným důchodem - kteří byli těmi morálními zrůdami, lámající charaktery slušných lidí, kteří měli jen prostý strach o své děti a blízké. Takže - Jarek Nohavica nejspíše cosi podepsal. Mne však zajímá ten, kdo takového člověka k tomu donutil. Ten by měl být veřejným předmětem morálního odsouzení.

Jedna poznámka lepší než druhá. Právě to jsem měl na mysli, když jsem psal o zrůdnosti režimu, který ke svému upevňování užívá takových metod. Něco jsem se o tom dověděl ze svých novinářských debat a rozhovorů s Vladimírem Hučínem. Údajně jsem byl také v jejich zorném poli, což jsem předpokládal, ale nic o tom nevím. V seznamech nikde nejsem. Nebyl jsem nejspíš zase až tak zajímavý. Ten rozměr problému, který zmiňujete v poznámce č. 4, jsem také zvažoval, že zařadím do textu. Pak jsem se ale rozhodl, že ho nebudu rozšiřovat a tím rozmělňovat. Možná jsem měl, ale nechám si to na jindy.

Pěkní úvaha. Chápu tu nechuť se do ní pustit. Osobně jsem se touto kauzou moc nezabýval - asi ze zbabělosti, Je snadné kritizovat někoho, koho nemáme rádi a naopak.

Osobně věřím tomu, že nikomu fakticky neublížil , věřím tomu, že "byl s děvkou, ale na pokoj s ní nešel". Záměrně píšu "věřím". Neznám přesně fakta.

Byl jsem v té době na vojně v cizině. Mohlo se mi stát, že bych se podílel na něčem nesrovnatelně horším. Nepodílel . Ale jenom náhodou. Mohl jsem tenkrát odmítnout zúčastnit se? Mohl.

Přesně jak píšete - mizerná volba.

Na druhou stranu hrdinství se dá definovat právě jako ta správná volba z těch mizerných, a to v jakékoli době.

Ano, mizerná volba. Zřejmě by to bylo lepší slovo do titulku, zrůdná je ale údernější. Hrdinství se tak definovat dá a to jste naťukl další problém. Odmítnout spolupráci jistě bylo statečné, někdy i hrdinské. Otázkou je, zda to hrdinství mělo ve všech případech smysl? Jenže hrdina se takto neptá a také proto je hrdina.