O frustrovaných lidech zklamaných osudem

Miloš Zeman se snažil v minulosti charakterizovat pojem pražská kavárna, jímž paušálně označoval své kritiky, tvrzením, že pražskou kavárnu tvoří lidé frustrovaní, zklamaní osudem.

Prezident se tímto způsobem zjevně pokoušel a stále pokouší odrážet kritiku svých výroků a kroků jejím převáděním z věcné do osobní roviny. Zkrátka používá řečnický trik zvaný „argumentum ad hominem“, tedy útok na člověka (kritika), který kombinuje s útokem na jeho motivy. Je pozoruhodné, jak se posuzování a dehonestování motivů nejen kritiků Miloše Zemana rozšířilo.

Jestliže někdo veřejně kritizoval Jaromíra Jágra za to, že jel s prezidentskou misí do Číny, okamžitě se mu dostalo odpovědi, že svým významem nesahá slavnému hokejistovi ani po kotníky, a kritizuje ho jenom proto, že je sám frustrovaný, zklamaný životem. Podobné to bylo s kritiky Jaromíra Nohavici za jeho spolupráci s StB a že přijal vyznamenání od našeho a medaili od ruského prezidenta. Nutně to museli být lidé, kteří písničkáři závidí, jsou nespokojení sami se sebou, tak na něj nenávistně plivou. Nově jsou takto častováni lidé, kterým se nelíbil nápad udělat státní pohřeb Karlu Gottovi a záměr prezidenta udělit zpěvákovi in memoriam nejvyšší vyznamenání Řád Bílého lva.

Ve skutečnosti motivace toho, kdo zastává určitý názor nebo něco tvrdí, není podstatná, protože se netýká problému. Jinými slovy nezáleží na tom, zda je autor jistého výroku zelený závistí a cítí se vyplivnutý osudem, nýbrž na tom, zda je či není pravda, co říká, respektive do jaké míry je to pravda. Jenže takto diskutovat ve věcné rovině je náročné. Oč je snazší a pohodlnější představa, že všichni, kteří mají jiné názory a směřování, jsou ti neúspěšní, poražení, užírají se tím, a proto napadají vítěze, úspěšné a oceňované a snaží se je tupit a urážet.

Zbývá vyřešit jediný problém – jak se stát vítězem. U nás je to nyní jednoduché. Stačí se přimknout k Zemanovi či Babišovi, nebo k oběma, adorovat a podporovat cokoli, co oni adorují a podporují, a rázem se malý človíček může cítit jako vítěz, který má navíc zdravý rozum, a jestli dosud někdy pochyboval o svých schopnostech a svém konání, už nemusí. Vždyť přece všichni ti pochybní herci, zpěváci, vědci, filozofové, ústavní právníci, opoziční politici, „chvilkaři“, a vůbec jinak smýšlející lidé, kteří nenávidí demokraticky zvoleného prezidenta a premiéra vzešlého z demokratických voleb, jsou jen zklamané nuly zmařených osudů, jež se jen farizejsky ohánějí demokracií.