O co si ženy říkají?

Tento text je jakousi reakcí na článek Nadi Dubcové „Už toho mám dost“, který polemizuje s názorem, že když »má žena hlubší výstřih, krátkou sukni, nebo nedej bože holý pupík, říká si prý o znásilnění«.

Apel paní Dubcové na to, že by muži neměli ve vztahu ženám myslet jen pohlavním ústrojím, je jistě oprávněný a legitimní. Je rovněž správné chtít, aby se ženy nemusely bát chodit večer a v noci po ulicích nebo kamkoli samy, aby nemusely mít strach projít za tmy samy parkem... Je správné chtít, aby se ženy nemusely strachovat cokoli dělat. Rád bych se ale zamyslel nad těmi hlubšími výstřihy, krátkými sukněmi, holými pupíky, zkrátka nad postulátem, že se žena chce líbit.

Jistě se ženy nechtějí líbit proto, aby je někdo znásilnil, jak to vyjádřila Naďa Dubcová. Ale proč se tedy ženy chtějí líbit? Některé ženy na to odpovídají, že kvůli svému vlastnímu dobrému pocitu. Část z nich dodává, že i proto, aby vypadaly lépe něž jiné ženy. Jenomže komu se chtějí líbit? Jednoznačně se chtějí líbit mužům! A co muži – chtějí se líbit ženám? Jistě. Málokdo to ale takto řekne. Muži chtějí ženám spíš imponovat, což mohou jednak vzhledem, ale také schopnostmi, chytrostí či moudrostí (sexy-mozkem), postavením, mocí, majetkem, silou, výkony, důstojným či frajerským chováním...

Zkrátka vzhled je u muže téměř vždy spojen ještě s něčím jiným a demonstrace předností jeho fyziognomie není tím nejpodstatnějším. Naopak „rafinované“ odhalování částí těl bývá u mužů vnímáno převážně jako nechutné, než co jiného. Kdežto tvrzení, že se ženy chtějí líbit, velice často odkazuje právě k tomu, že hodlají „lákat“ muže primárně svými tělesnými půvaby. Ostatně – co to znamená líbit se? Když člověk řekne, že se mu něco líbí, uvažuje o tom jako o objektu. A v tom je jádro problému. Navzdory veškeré emancipaci jsou ženy stále spíš objekty, než aby byly subjekty svých životů. Začasto se do pozice objektů samy staví. Zejména tehdy, když se snaží dosahovat svých cílů a úspěchů pomocí vzhledu.

Čeho jiného jsou výrazem například různé soutěže krásy a podobné akce, kde se jedná o převádění tělesných půvabů žen? Společnost je například zcela srozuměna s tím, když se mladé krásné ženy vdávají za postarší či vysloveně staré bohaté, mocné muže. Opak je ale vnímán pořád jako něco nepatřičného, ačkoli z biologického hlediska je sexuální vztah starší ženy a mladšího muže určitě přirozenější. Nebo herečky a zpěvačky. V šoubyznysu jejich úspěch dnes daleko víc záleží na jejich vzhledu a na tom, co jsou ochotny odhalit, aby se na tom mohl popást divák a bulvár, než na jejich umění.

Abych předešel různým námitkám, zdůrazňuji, že píšu obecně a o převažujících postojích, nikoli o jednotlivých případech. Jsem si rovněž vědom, že se trendy pozvolna mění. Není pochyb o tom, že je zvrácené tvrdit, že si žena koleduje o znásilnění, má-li hlubší výstřih, krátkou sukni nebo holý pupík. Nicméně je i faktem, že se takto ženy oblékají, aby se líbily, a že se chtějí líbit prostřednictvím předvádění svých tělesných půvabů. Každá žena si asi už ve velmi raném věku začne uvědomovat, že její tělo chlapce a muže zajímá. Některé ženy toho začnou využívat ve svůj prospěch, jiné to bude štvát. 

Ženské tělo však muže od nepaměti láká. Prostě je to tak, a nevím, jestli se to kdy nějak zásadně změní? Nevím, jestli nastanou někdy časy, kdy budou ženy vnímány především jako subjekty, podobně jako muži. Aby k tomu však došlo, nezávisí na dekoltech, sukních ani pupících, nebo naopak na tom, že budou ženy chodit zahalené od hlavy po paty, nýbrž hlavně na tom, jak budou ženy vnímat samy sebe, a jak se budou prezentovat – zda coby subjekty, nebo objekty.

Naďa Dubcová píše především o znásilňování. To je ale trestným činem, stejně jako třeba krádež nebo vražda. No a každý si nejspíš dovede představit, jaký úspěch mají apely na vrahy, zloděje a sexuální násilníky, aby nevraždili, nekradli a neznásilňovali. Nicméně jen menšina mužů se dopouští znásilňování žen, takže nemá příliš smyslu nabádat obecně muže, aby neznásilňovali ženy. Na druhé straně jde v drtivé většině případů znásilnění o trestný čin muže vůči ženě. Proč je tomu tak a ne naopak, je asi většině lidí také zřejmé. 

Z toho však vyplývá, že rady, aby ženy nechodily v noci odlehlými ulicemi nebo parky samy, jsou spíš praktickým doporučením v zájmu jejich ochrany, než nějakými zákazy. Konečně on riskuje každý, když se v takových místech v noci vyskytuje sám. Muži ale většinou něco jiného než znásilnění. Řekl bych, že Naďa Dubcová smíchala několik jevů dohromady. Ostatně se můžete přesvědčit tady: http://dubcova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=609954